Příběh hledání hrobu svaté Anežky České

Svatá Anežka Česká, patronka českého národa, výrazná osobnost naší historie. Žena, která odložila královské roucho, aby se oblékla do prostého oděvu, ve kterém sloužila chudým a nemocným. Přestože základní informace o této výjimečné ženě si většina z nás snad ještě pamatuje ze základní školy, pojďme si ve zkratce připomenout některá fakta o jejím životě...

Dcera Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie Uherské se narodila někdy na počátku 13. století, snad roku 1211. Již ve třech letech byla zasnoubena s Boleslavem Slezským, který ovšem v roce 1216 zemřel. Další zásnuby na sebe nenechaly dlouho čekat, ve svých osmi letech tak byla Anežka zaslíbena podruhé, tentokrát synu císaře Fridricha II., Jindřichovi. Když v roce 1224 Přemysl Otakar naléhal, aby byl uzavřen dohodnutý sňatek jeho dcery, prohlásil ale Jindřich, zřejmě pod vlivem tehdejších politických intrik, že si Anežku nevezme. O svatbě této české princezny se během jejího života uvažovalo ještě dvakrát, o její ruku žádal anglický král i ovdovělý císař Fridrich II. Anežka však měla už jiné plány – rozhodla se vstoupit do kláštera. Vliv na její rozhodnutí měl jistě také příklad velkých žen její doby - svaté Alžběty Durynské a svaté Kláry, se kterou si dokonce dopisovala. V roce 1233 založila špitál sv. Františka a brzy k němu připojila klášter Na Františku. Prvními jeho obyvatelkami byly klarisky, do jejichž řádu Anežka brzy vstoupila a později se stala jeho abatyší. Mezi její další počiny patří například založení řádu Křižovníků s červenou hvězdou, zasloužila se také o usmíření sporu mezi svým bratrem, Václavem I., a jeho synem, Přemyslem Otakarem II. Zemřela ve svých zhruba 70 letech 2. března 1282 a pohřbena byla o dva týdny později v kapli Panny Marie v klášterním kostele sv. Františka. O nějakou dobu později ale byly ostatky svaté Anežky vyzdviženy a přeneseny na jiné místo.

A právě tady začíná dlouhá cesta pátrání po hrobu české princezny. Nejenže totiž nevíme, kdy přesně byly její ostatky přeneseny, snad někdy za husitských válek, ale hlavně neznáme místo, kam byly uloženy. O možnostech se spekuluje již dlouhou dobu. Kromě kostela svatého Haštala, který stojí v těsné blízkosti tzv. Anežského kláštera, patří mezi oblíbená hypotetická místa posledního odpočinku české světice také Panenský Týnec, kde byl pro klarisky roku 1280 založen klášter, nebo rotunda sv. Kříže na Starém městě pražském.
S ostatky svaté Anežky jsou také spojeny s údajným výrokem litoměřického probošta Jana Papouška, který žil v 15. století, že až se kosterní pozůstatky světice konečně najdou, přijde do naší země blahobyt a pokoj. Hledání místa posledního Anežčina odpočinku tak má dlouhou tradici. Už samy sestry klarisky prováděly výzkum na místě původního hrobu v kapli Panny Marie, zde totiž prý několikrát viděly neznámé světlo a děly se nad ním zázraky. Hlavním důvodem hledání ale zřejmě byl fakt, že podle tehdejších církevních zákonů nebylo možné Anežku svatořečit, dokud nebudou nalezeny její ostatky. Další výzkum probíhal v kostele sv. Haštala (obr. 1) v 80. letech 20. století, ale na jiném místě, než byl uskutečněn výzkum nedávný.

Nakonec však Anežka svatořečena přeci jen byla, postačila k tomu dolní čelist, která je uchovávána v El Escorial ve Španělsku a která je tradičně české světici připisována, ač nikdy nebyly provedeny žádné analýzy, které by to prokázaly. 12. listopadu 1989 tedy papež Jan Pavel II. prohlásil českou princeznu Anežku za svatou a jak víme, pouhých pět dní poté se v této zemi začali dít události, které vedli k pádu totality a nastolení demokracie. Mnozí samozřejmě působení světice tyto události připisují.
Ačkoli již tedy nebylo ostatků zapotřebí ke svatořečení, přece jejich hledání neustalo. Naopak, před čtyřmi lety proběhla velká vlna zájmu o Anežčin hrob, který dokonce vyvolal archeologický výzkum v kostele svatého Haštala. Co k tomu vedlo?

Počátek musíme hledat hlouběji v minulosti. V první polovině minulého století žila v Orlických horách dívka jménem Anička Tomanová (obr. 2). Pro svou nemoc byla trvale upoutána na lůžko, ale lidé k ní často chodívali, protože se o ní vědělo, že dokáže předvídat budoucnost a také léčit. Navíc se jí na čele objevovala tzv. stigmata, tedy rány na těle na místech, kde byl Kristus během ukřižování zraněn. Tato dívka se také někdy dostávala do extází, během nichž vykřikovala různá vidění či proroctví. Chodili k ní lidé, které tyto její výroky zapisovali. Jedním z nich byl p. František Špindler, který si v roce 1954 zapsal tento Aniččin výrok: "Ostatky blahoslavené Anežky se nacházejí pod oltářními schody svatého Haštala v Praze. Je to takováhle rakvička (ukazuje míru asi 50 centimetrů) s královskou pečetí a s abatyšskou berlou. Je to už v bezpečí." Již v jedné ze svých dřívějších vizí Anička páterovi prozradila, že se ostatky nachází v haštalském kostele a že na místo, kde jsou uschovány, ukazuje prstem socha anděla.
O jeho zápiscích a tedy o tajemství týkající se Anežčiných ostatků věděl katolický kněz a premonstrát Josef Pius Peterka, který se rozhodl o něm promluvit teprve před několika lety. Poslal dopis řádu Křižovníků s červenou hvězdou, dominikánům, sestrám do Kroměříže a na další místa.

Právě v Kroměříži tuto zprávu vyslechla v dubnu roku 2009 sestra Anna Koláčková (obr. 3) z františkánského kláštera sv. Kříže, která se o pátrání po ostatcích svaté Anežky zajímala již dříve a o výroku Aničky Tomanové se shodou okolností v podobnou dobu dozvěděla ze zápisků p. Špindlera, které jí půjčila vizionářčina přítelkyně. Rozhodla se konat. Na vlastní pěst se rozjela do Prahy s jasným úmyslem ostatky okamžitě vykopat. Z nádraží šla rovnou ke svatému Haštalu, po cestě ještě koupila květinu pro svatou Anežku, tak moc si byla jistá, že ostatky najde. Kostel však tou dobou procházel rekonstrukcí a byl pro veřejnost uzavřený, proto zabušila na domek restaurátorů na dvoře haštalské fary. Potkala se tam s restaurátory Denisem Anfilovem a Marií Stádníkovou. Nakonec se jí podařilo přesvědčit je, aby jí umožnili vstup do kostela. Uvnitř zamířila k místu, které by mohlo odpovídat popisu vizionářky, s pomocí restaurátorů odklopila dřevěné podium před oltářem a pod ním se objevila masivní opuková deska. Sestra Anna byla přesvědčena, že právě pod ní se skrývá hrob české patronky.
Dalo ale mnoho práce, než se podařilo přesvědčit majitele kostela, katolickou církev a zároveň získat všechna potřebná povolení, aby mohl být proveden regulérní archeologický výzkum (obr. 4 a 5). Ještě před samotným výzkumem proběhlo v kostele geofyzikální měření, které avizovalo, že pod opukovou deskou zřejmě žádná dutina nenachází, ale velké naděje dávalo naopak prostoru vlevo vedle oltáře, kde se měly pod chrámovou dlažbou nalézat dva předměty - první má tvar kosočtverce nebo také směrové růžice, která ukazuje ke druhému o rozměrech zhruba 50 cm.

A právě v geofyzikálním průzkumu se ukázal být problém. Jednak ho prováděla soukromá osoba, trochu záhadná postava celého výzkumu, o které vlastně nikdo ze zúčastněných neví, jak se k této práci dostala, neprováděli ho tedy archeologové svými osvědčenými přístroji. Zadruhé se opět potvrdila obtížnost interpretace výsledků takového měření, protože, jak později ukázal archeologický výzkum, archeologové ve skutečnosti objevili situaci zcela jinou, než se z geofyziky původně zdálo.
Samotný výzkum, který prováděl Národní památkový ústav v Praze, probíhal ve dvou dnech, 16. a 17. února roku 2010, za hojné účasti novinářů, zástupců památkářských i církevních institucí. Byly položeny dvě sondy – jedna před oltářem a druhá vlevo od něj, tedy na místech vytipovaných geofyzikálním průzkumem. Před hlavním oltářem byla vyzdvižena opuková deska. Pod ní se podle očekávání nenacházel žádný dutý prostor, ale byly zde nalezeny (kromě novověkých nálezů v podobě keramiky a kostí) části zděných konstrukcí, které můžeme zřejmě spojovat se staršími fázemi kostela. Ty však geofyzikální průzkum vůbec neodhalil, ač byly výrazně kontrastní oproti sypkému zásypu. Velká očekávání byla spojena s odkryvem druhé sondy, tedy po levé straně oltáře. Po odstranění dlaždic archeologové narazili na cihlový vršek klenby, evidentně vrchní část hrobky. Bohužel, ani tady se předpoklady geofyzikálního měření nepotvrdily. Ukázalo se, že místo malého dutého prostoru se jedná o prostornou hrobku hlubokou zhruba 3 m. Bylo v ní nalezeno několik rakví a tělesných pozůstatku, avšak jasně bylo prokázáno barokního stáří (obr. 6), na jedné rakvi byl dokonce napsán letopočet 1759. Po jakýchkoli indiciích, které by mohly nasvědčovat přítomnost ostatků z doby gotické a které by bylo možno české patronce připsat, nebylo ani památky. K velkému zklamání přítomných, především novinářů.
A tak stále neobjasněným zůstává pátrání po osudech ostatků svaté Anežky, české princezny, abatyše, ženy, která se měla stát císařovnou, ale vzdala se světského pohodlí a vybrala si službu potřebným. Pátrání po ostatcích ženy, která se zasvětila Bohu, ale která přesto paradoxně stále dokáže vyvolávat obrovský zájem i v nejateističtější zemi Evropy.

Autorka textu: Dorotea Wollnerová
(Ústav pro archeologii FF UK)

Zdroje:

Dragoun, Z. – Podliska, J. 2011: Výzkum v kostele sv. Haštala v Praze 1 (hledání ostatků sv. Anežky České). In: Archeologické výzkumy v Čechách 2010, Zprávy České archeologické společnosti, Supplément 81. Praha, s. 26-27)

Hrubý, D. 2010: Tajemství malé řeholnice. In: Reflex 06/2010

Kubín, P. 2009: Svatá Anežka Česká 

Zpráva o průběhu archeologického výzkumu v kostele sv. Haštala na Starém městě pražském ze dne 17. února 2010 

Pořad Reportéři ČT ze dne 22. 2. 2010