Popeleční středa

P. Konrád M. Kubeš T. J.

»Pomni, člověče, že prach jsi…«

Pieter Bruegel st.: Zápas masopustu s postem (klikněte pro plnou velikost)

A) Zeje jako kostlivec v pozadí masopustních zábav, jako v ráji zela smrt za stromem zapověděným. Kdyby na ni byli naši prarodiče v pokušení pamatovali, nebylo by to s nimi ani s námi tak zle dopadlo! Dali si namluvit, že netřeba se jí bát. Kdyby na ni vzpomněli i ti, kteří v této ďáblově sezóně rozpustile hýří a Pána urážejí, naladila by je k vážnějším myšlenkám a připomněla by jim, že jest přece jen cosi vážného ten život za hrobem a osud vlastní duše. Protože však v tančírně nevisívá obraz kostlivce, jak tomu bývalo ve starém Egyptě při hostinách, staví nám církev smrt před oči sama a volá k nám: »Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!« Při tom sype popel na šediny starce i na zlaté kadeře dívky. Ten popel je z ratolestí, které loni na Květnou neděli metali zástupové na cestu Králi izraelskému. Světská sláva jest popel, nic víc. V tančírnách rejdy satanovy, zde vážná slova církve. Kdo z obou má pravdu? Víme to všichni, věřící i nevěřící: ať se nám líbí nebo nelíbí, jsme prach a v prach se navrátí tělo, z hříšného Adama zrozené. Ten ortel jest nad námi jednou vynesen, a církev nám jej připomíná rok co rok, ve chvíli, kdy je to rozpustilému světu nejméně vhod.

Proč na nás působí Popeleční středa jako hlas umíráčku, který jakoby odzváněl všem radovánkám? Proč nám připomíná církev poslední věci člověka právě na počátku svatopostní doby? Za prvé proto, že při vzpomínce na smrt nám zhořknou nadobro masopustní i jiné hříšné rozkoše. Kosmák vypravuje, že v tančírně opilec usnul. Postavili ho i s židlí doprostřed a tančili kolem něho; konečně měli kratochvíle dost a chtěli ho vzbudit — a vidí, že tančili kolem mrtvého! Děsem ohromení se rozutíkali do jednoho…

2. Za druhé, při myšlence na neodvratnou smrt nám nebude pokání svatopostní doby připadat tak těžkým; naopak, s vděčností přijmeme z rukou nebeského Lékaře tento trpký, ale nezbytný lék.

Julian Fałat: Popelec

3. Vzpomínka na smrt nás sílí, kdykoli svádí pokušitel. Pamatuj na poslední věcí své, a nikdy nezhřešíš (Sir 7, 40), rozmyslíš si provést něco, co by tě děsilo, až tě Pán bude volat k zúčtování. Ve Velké opeře v Paříži konán v masopustě r. 1832 bál; rozpustilostí předstihl všecky předešlé. Den předtím přišla z Londýna zpráva, že tam vypukla cholera, ale veselí Pařížané si z toho málo dělali. Ručičky hodinek ukazovaly právě půlnoc, když tu v jednom sále nastalo hrobové ticho. Objevila se postava, maskovaná jako ostatní, černá… Chodí beze slova ze sálu do sálu, po chodbách, mezi stoly i řadami tanečníků. Nevysvětlitelná ledová hrůza čišela z jejího zjevu; kdekoli se objevila, všude ustal smích, výskání i cinkání sklenic. Jeden rozjařený junák si dodá odvahy a přístoupí k ní: »Kdo jsi?« Žádná odpověď. Vezme jí za ruku, a ucouvne zděšením… Mrazivě studená jako led! Vrací se k spolustolovníkům, a ti se mu smějí. Výsměch ho samozřejmě dráždí… »Abyste viděli, že se neleknu, půjdu k ní a strhnu jí masku.« Všichni běží za ním. »Teď mluv, nebo ti strhnu masku. Kdo jsi?« Nic — chce jí sáhnout na masku, postava ustoupí, několik vteřin úzkostlivé ticho, najednou zaburácí hlasem hromu; »Já jsem cholera, přicházím z Londýna, abych vás všecky zahubila.« Junák ve mdlobách klesl k zemi, ostatních se zmocnila panika, vše se hrnulo k východu, nešťastníka na zemi rozšlapali, jako šílení se drali ven. Několik vozů lidí bylo odvezeno do hlavní nemoc­níce, kde brzo zemřeli, a jak byli, v maskách, je okamžitě pohřbili. Podobné scény v Paříží následovaly, jako by sám Bůh konal soud nad rozpustilou Sodomou. U nevěřícího Heine se můžeš o této události dočíst.

4. Myšlenka na smrt připomíná, že pokání, k němuž nás církev vybízí, jest a má být přípravou na skonání a soud. Nechápeme, jak může odsouzenec posledních několik hodin před popravou trávit tím, že se zpije, místo co by na modlitbách očekával rozhodnou chvíli. A my? Všichni jsme odsouzeni na smrt — už dávno! Že nám Pán dopřává více než několik hodin? Máme mu za to být tím vděčnější a tím usilovněji si zajišťovat šťastnou hodinu smrti. Že jsme zdrávi? Tím lépe pro nás! V nemoci těžko řádné pokání konat! Ale na popravu musíme stejně jak onen odsouzenec, a jest nerozum a bohaprázdnost, když se na ni připravujeme pustým životem nebo když lhostejně očekáváme smrt, jež se »plouží blíž a blíž a snad na nás čeká již…« snad, kdož ví! Smrt, trest za Adamův hřích…, poprava, na kterou musíme všichni, protože na každém lpí vina.

Nejsladší Spasiteli, u nohou Tvých pokorně klečíce, obnovujeme zasvěcení své rodiny Tvému Nejsvětějšímu Srdci. Buď stále naším Králem, úplně a zcela důvěřujeme v Tebe, Tvůj duch ať proniká naše myšlenky a naše přání, naše řeči i skutky. Žehnej našim podnikům, buď účasten našich radostí i našich strastí a našich prací. Uděl nám, abychom Tě vždy lépe poznávali, Tebe více milovali a neúnavně Tobě sloužili. Kéž zaznívá po celém světě jediný hlas: Budiž milováno, ctěno, slaveno vždy a všude vítězné Srdce Ježíšovo. Amen.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď království Tvé!

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, ochraňuj naši rodinu!

»Člověk jeden učinil hostinu velikou…«

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Jan Davidsz. de Heem: Eucharistie ve věnci ovoce (1648)

Oslava velkých tajemství sv. víry se nevyčerpá jediným svátkem. Vánoční tajemství vtělení Syna Božího jsme oslavovali ještě v neděli po hlavním svátku, tajemství utrpení Páně bylo předmětem našich rozjímání po celý pašijový týden, o zmrtvýchvstání Páně nám kázala církev po celou oktávu, a právě tak i o působení Ducha sv. Dnešní neděle rozvíjí, o čem jsme uva­žovali minulý čtvrtek. Eucharistie, svátostná hostina… Proto evangelium o hostině veliké, epištola o blíženské lásce, a ostatní části mše sv. rozvádějí myšlenku: »Eucharistie, zdroj síly na vezdejší pouti… Ó spásonosná hostie, jež brány nebes otvíráš, boj nepřátelský doráží, dej sílu, buď nám mocná stráž…« (Lk 14, 16-24)

I.

A) Nemýlím-li se, bylo to při jednom francouzském eucharistickém kon­gresu (první slaven r. 1881 v Lille, druhý 1882 v Avignoně, třetí 1883 v bel­gickém Lutychu atd.); starší kněz vypravoval: »V letech sedmdesátých přijal parník Saint Columban v přístavu na Fidžijském souostroví starého vysíleného misionáře maristu. Byl provázen hošíkem asi dvanáctiletým jménem Samoa. Před časem ho misionář viděl usedavě plakat před jakousi chatrčí. »Co je ti?« — »Rodiče mi právě zemřeli, a já snědl poslední sousto, co bylo v domě; teď mi nezbývá leč umřít hlady.« Ujal se opuštěného, zavedl ho na misijní stanici, tam byl vyučen, pokřtěn, připravoval se k prvnímu sv. přijímání, ale než k němu došlo, musil nemocný kněz do Evropy. Ale hošík se nechtěl od něho nikterak odtrhnout. Cestou byla loď postižena bouří — takovou, že ani kapitán, jak tvrdil, podobné nikdy nezažil. Zdálo se skutečně, že nastává konec; teprve v poledne se bouře ponenáhlu uklidňuje, naděje se vrací do stísněných srdcí, řemeslníci začínají spravovat značně poškozený parník. Náhle silný náraz, praskot, voda se dere do lodi… Útes pod hladinou, jehož nepostřehli! Záchranné čluny až na dva byly bouří zničeny; ty dva spuštěny, a teď podle námořních předpisů mají být zachráněni cestující; námořníci jsou povinni počkat až na konec, anebo, nedostane-li se na ně, zahynout spolu s lodí. Ale kdo dbá za takových okolností zákonů! Námořníci s nožem v ruce si proklestili cestu k člunům a prudkými údery vesel se rychle vzdalovali od nebezpečného místa. Na lodi zbyl P. Josef, jeho chráněnec, kapitán, několik námořníků a cestujících. »Jak dlouho ještě?« táže se kněz. — »Za dvacet minut zmizí loď v hlubinách, neučiní-li Bůh zázrak; máte právě čas dát nám svátostné rozhřešení.« Tu vyňal misionář korporál, který uschovával pod šatem. »Nechtěl bys teď přijmout Ježíška?« ptá se mladého přítele. Tvář maličkého zazářila, a nedbaje, že jest na tonoucí lodi, sepjal ruce a poklekl před kněze. »Pater, pospěšte si,« nutká kapitán; »ještě deset minut…« Kněz vzbuzuje se všemi lítost, pozvedá ruku: »Já vás rozhřešuji…« Jednu hostii přijme sám, druhou podává hošíkovi. »Tělo Pána našeho Ježíše Krista ochraňuj duši tvou k životu věčnému…« První svaté příjímání, uprostřed bouře a vln! Vtom vnikla voda na palubu, všichni dělají znamení kříže, Columban klesá pod hladinu…« Tu se řečník odmlčel, načež pokračoval: »Jen kapitán, dobrý plavec, se držel nad vodou, až byl zachráněn anglickým křižníkem…, ten k vám právě mluví.« (Millot, Trésor ďhistoires.) Touha po tom, který nás miloval, mocnější než bouře a smrt… (Lk 22, 15-20) Eucharistie, chléb života, pro staré i mladé, neustálá posila na vezdejší pouti a jednou posila na cestu poslední…

B) Eucharistický Spasitel a dítky… »Nechte maličkých přijíti ke mně…« Děti tato slova neslyší, ale slyšíte je vy, rodiče! Vám jsou po­kynem a vyzváním, abyste přiváděli dítky k jejich božskému Příteli jak ony matky za Jordánem! Záhy je k němu přivádět! Nečekat, až nepřítel do dětských duší naseje koukole, který pak těžko, velmi těžko vytrhávat! Pospěšte si, předejděte ho a nasejte dříve pšenice vy! Pšenici dobré výchovy, a zároveň pšenici eucharistickou, andělský chléb! Tím ať se dětská duše záhy sytí, nikoli mlátem vepřů, nikoli špatnými hovory a špatným příkladem, který tak snadno na ulici pochytí! K vánocům nebo svátku dát dítkám darem vhodnou modlicí knížku, učit je, jak jí užívat, a jako všude jinde, dávat dobrý příklad a jít ke stolu Páně spolu s nimi, sic stavíme na písku. Vště­povat jim vědomí, že den sv. přijímání jest den svatý, ukázat jim na sobě, že i vy jej svatě trávíte, a dítky se budou chránit toho dne vás rozhněvat neb zarmoutit anebo mezi sebou se hašteřit. »Nová oběť,« pomyslíš si. Nepopírám, pro tebe je to nová oběť, ale přinese ti užitek stonásobný. Zdaž i zahradník se nemusí mladým štěpům více věnovat než starým stromům? Zdaž osení nestojí rolníka více starosti než zrající obilí? Leč ani ten, ani onen nelituje námahy; vědíť oba, že se jim bohatě vyplatí. Eucharistie jest dětské duši totéž, co vláha květince, a ty budeš mít půl práce při výchově ušetřeno, budeš-li následovat příkladu oněch matek v Zajordánsku, tak jako sadař má půl práce ušetřeno, přijde-li vláha včas. Viz, jak to vypadá v kláš­teřích dobře řízených! Rodiče chovanek je přivádějí po vánočních prázdni­nách. »Jak to s dětmi děláte? My ji nemůžeme poznat! Dříve hašteřivá, neústupná, vzdorovitá, neposlušná, a teď jako vyměněná!…« Tu proměnu nezpůsobila metla; jen domluva, příklad jiných, a hlavně časté sv. přijímání.

C) Svátostný Spasitel a mládež dospívající… Čím jest Eucharistie mládeži? Tím, čím opora mladému stromku nebo kotva lodi, zmítané pří­valy bouře. »Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá…« Jasné slunko bez­starostného dětství mizí, v duši se stmívá, schyluje se k bouří, nastává temná noc… Mládí, doba setby. Co nezaseto na jaře, nepřinese plodů na podzim. Pozdě chtít síti teprve v létě! A přece není vzácností najít ro­diče, kteří chtějí výrostka vychovávat teprve tehdy, když jim přerostl přes hlavu a jejich nedbalostí se nadobro zkazil. Zmeškali setí, a chtěli by sklí­zet! Se setbou se musí začít v dětském veku, jak právě řečeno; ale jak udržet jinochovi a dívce, co výchova vštípila? Časté sv. přijímání chrání před vlaž­ností, před vlivem špatné společnosti a špatné četby, udržuje ducha víry, a chrání tudíž před největším neštěstím, před ztrátou největších pokladů, sv. čistoty a sv. víry.

Mládí, doba naděje. »Čím asi ten jinoch, ta dívka bude?« Čti životopisy velkých mužů, světců, králů, vynálezců, státníků. V mládí se ukazovalo, co v nich dříme, jen když se našla dovedná ruka, která uměla ty dřímající sklony probudit a pěstovat. Řecký státník Aristides již v mládí projevoval svou příslovečnou poctivost, římský politik Kato charakternost a pevnost, francouzský učenec Pascal nadání, Nero dravost, Voltaire nevěru… Proč mnohý nadějný letorost zklame? Protože jinoch neb dívka nebyli na život připravení. Bajka vypravuje o kanci, který si brousil zuby. »Proč teď? Vždyť nehrozí nebezpečí!« — »Až nebezpečí přijde, bude již pozdě!« Vyzbrojit mladou duši pro život!, K výzbroji patří především vroucí úcta k nejbl. Panně, a potom úcta eucharistická; neosvojí-li si toto dvojí, stane se snadno, že je přepadne nepřítel, a co si pak bez zbraně počnou?

Mládí jest přece doba bojů, a jakých! Jasné slunko bezstarostného dětství mizí, v duší se stmívá, nastává noc, chýlí se k bouři… Ve chvíli, kdy nej­méně tuší, probudí se v duši vášeň, které dotud neznala, tělesná vášeň, první nepřítel, a ta vábí, láká, svádí, táhne silou neodolatelnou; co pořídí duše nepřipravená a nevyzbrojená? Eucharistie jest protijed, aby duše ne­podlehla nákaze, jejíchž bacilů je vzduch plný, takže je zrovna dýcháme, jen když se sama v příležitost svévolně a lehkomyslně nevydává! Náhodným nebezpečím však duše sílená andělským chlebem snadno odolá. Eucharistie hasí a tlumí žár vášně, a je-li duše nezřízenou náklonností snad už zraněná, jest nejsv. Svátost lékem, který míle a účinně hojí; je-li snad nutná i oběť, na př. přetržení jistých pout, pak nebeská manna sílí a činí oběť snadnější. Satyrus, bratr sv. Ambrože, tone ve vodách, tiskne na prsa nejsvětější Svá­tost, kterou podle tehdejšího zvyku mohl vzít na cesty s sebou, a jest za­chráněn. Kdo zachrání tebe, milý jinochu a dívko, toneš-li i ty v přívalech nezřízených vášní? »Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá…«

Druhý nepřítel, s nímž musí mládež svádět urputné boje, je svět. Hmotařský, zkažený, špatný, Kristu docela odcizený svět, nemající pochopení pro vyšší nadpřirozené statky; svět, na pohled tak rozkošný a radostný. Chce-li kdo dospívající dívčínu zkazit, ví dobře, jak to navléci. Vodit ji ze zábavy do zábavy, z tančírny do tančírny, do tak zvané »lepší společnosti«, ke kratochvílím a radovánkám všeho druhu. Pak nebude dlouho trvat, a zbožnost se jí znechutí, jako dítku přecpanému cukrovinkami se znechutí chléb, dívka navykne tomu, že jen ve společností »přátel« popsané ráže se cítí doma. Svatostánek, modlitba, májový oltář, druhdy místa jejího nezkaleného blaha? To vše se jí stalo hroznou nudou, z čisté dívčiny se stala světácká. Tohoto prostředku se kolikrát chopily i matky, aby dceři vyhnaly z hlavy »klášterní myšlenky«; podnik se jim nad pomyšlení výtečně zdařil, jenže přečasto nad dcerou pak samy plakaly. Není radno vzít si do hlavy, že Pánu Bohu jeho plány zkřížíme! — Uzavřít přátelství s prostopášným světem a s ním vesele hýřit…, kdyby ses stýkal s člověkem nakaženým morem, nebylo by s tebou tak zle! Jde ti skutečně o to, aby ses této nákazy uchránil? Věz, že duši sycené denně nebeským chlebem se protiví mláto vepřů — špinavé radosti, které svým lidem podává svět; — a co se duši protiví, za tím neběží! Netouží po přátelství nečistého světa, kdo uzavře vroucí přátelství s eucharistickým Králem, synem panenské Matky.

Třetí nepřítel: ďábel, kníže temnoty… Jeho úkladů, jak praví sv. Anto­nín poustevník, se nemusí bát, kdo vroucně miluje Ježíše. »Mocnější je ten,

jenž jest s námi, než ti, kteří proti nám jsou!« V Eucharistii jest Kristus Pán ochráncem a silou čistých srdcí. Ať peklo proti nim útočí, ať si jak chce svádí, co zmůže? »Odcházejme od tohoto stolu jako lvi ohněm sršící, satanu samému hrozní a nepřemožitelní,« vyzývá svatý Jan Zlatoústý.

Stalo se v Roueně, v letech osmdesátých minulého století. Ráno do sa­kristie jednoho chrámu vstupuje elegantně, ale poněkud výstředně oděná slečna asi 20—22letá, a žádá o svatou zpověď. »Ale napřed vám povím, co mne sem přivedlo. V tomto kostele jsem z vašich rukou před jedenácti lety přijala první svaté přijímání. Sotva jsem dospěla, začala jsem žít jako světačka, nestarajíc se o Boha, ani o duši. Tak to trvalo léta, až do včerejška. Včera večer přišli ke mně lidé ze sousedství, abych jím prý darovala šátek pro chudou ženu, která tam právě zemřela. Slíbila jsem jim, a když odešli, otevřela jsem skříň mé zesnulé matky, po prvé od její smrti. Vhodný šátek jsem našla, chtěla jsem zase zavřít, vtom jsem si všimla zásuvky, kterou jsem nikdy předtím nepozorovala. Otevřu ji — jaké překvapení! Celá toaleta mého prvního příjímání: šatečky pečlivě složené, bílý závoj, malá hedvábná kabelka, bílé střevíčky… Vše dýchalo takovou rajskou nevinností… Brala jsem kus po kuse do rukou, ale bylo mi bezmála, jako bych se svatokrádeže dopouštěla. Jak čistá jsem byla tehdy — čistá, a přitom šťastná; a dnes? Kdysi jste mne, vy malé bílé střevíčky, nesly ke stolu Páně… Kam spěchávaly moje nohy teď? Sklesla jsem do křesla a prolévala hořké slzy, dlouho, dlouho, až jsem usnula. Ráno jsem se probudila v křesle, šatečky, závoj a střevíčky v klíně…« (Sděluje Outhenin Chalandre, Retraite 197.)

Mládí, doba radosti a ideálů. Radosti… Jenže jest rozdíl mezi radostí a radostí! Jsou jedovaté radostí, které ve stáří vyloudí z očí mnoho velmi hořkých slz; a jsou naopak radosti, na které i nad hrobem vzpomínáme s bla­hým pocitem…, na mládí ztrávené pod ochranným pláštěm nebeské Matky! Eucharistie naše mládí krášlí a obohacuje, jest nejen zdroj síly, nýbrž i pra­vého blaha, a tak jakousi předzvěstí věčné blaženosti v otčině. Jeden Pařížan pozoroval u nás zachovalou vesničku, kde všichni do jednoho, od dětí až ke starcům a stařenkám, ve svátek chrámového patrona přistoupili ke stolu Páně. Den předtím sv. zpověď, a ve svátek celá osada vyšňořená, chrám plničký, na tvářích všech vidět náladu vpravdě posvátnou a po­vznesenou. Francouz žasl nad nevídaným divadlem a vzpomínal, jakých »radostí« vyhledávají a užívají jeho krajané v Paříži.

Jacob Jordaens: Eucharistická úcta (1630)

Vím, milá mládeží, co je tvému srdci kouzlem nejsvůdnějším… Najít krásu, užít radosti! Kristus Pán, tvůj božský Přítel, to ví též. Pamatuj však, že ve světě jest mnoho radostí hříšných, které tě oloupí o klid svědomí, o čistotu srdce, o blaho nebes. Hledáš pravou krásu? Najdeš ji v Marii Panně. Hledáš ji na zemi? Najdeš ji jen ve ctnostné duši, setkáš-li se s takovou na své životní pouti. Toužíš po ušlechtilé radosti? Najdeš ji ve značné míře v lůně své rodiny, dal-li ti Pán Bůh hodné rodiče a milující sourozence. Nač hledat v lesní divočině, co ti roste pod okny v tvé zahrádce! A kdybys ne­našel ani tam? Najdeš ji na Srdci Páně! Netušíš, co ušlechtilých čistých ra­dostí užije duše mladistvá, která často spěje k svatostánku; takovou duši nepřipraví svět tak snadno o ideály, které mládí má mít, které bohužel zřídka kdy má, a které tělo, svět i ďábel by rádi zašlapali v prach.

II.

D) Eucharistie a mužný věk… Jaro mládí odkvetlo, teď práce v potu tváře, v horku a vedru, teď doba starostí, těžkých povinností, trpkých zkou­šek…, teď doléhá život se vší tíhou. Jak málo zbylo ze samostatnosti, o které jsi snil! Jsi svázán více než dřív! Starosti o rodinu… Co si musíš dát kolikrát líbit, abys nepřišel o chléb, nikoli svůj, nýbrž dítek! Povinnosti, které ukládá výchova… Zkoušky…, nemoci, chudoba, rány osudu… »Já bych nejraději utekl…« Vojín nesmí utéci z fronty, kam byl postaven, a ty nesmíš opustit stanoviště, na které jsi se postavil dobrovolně sám! Nikoli utéci, nýbrž hledat sílu; nikoli chtít na chvilku zapomenout ve spo­lečnosti, která se pro tě nehodí, nýbrž hledat povzbuzení a útěchu u svato­stánku! Zamysli se nad tím, co znamená krátké slovo: »Život rodinný po­svěcený a proměněný Eucharistií…« Svátostí nebeského pokoje a míru, svátostí lásky, svátostí síly! Pozoruj rodinu, která se v neděli večer ubírá domů z kina nebo tančírny, a rodinu, která ráno odchází od stolu Páně! V jaké náladě přicházejí v noci oni, v jaké ráno tito, přinášejíce do svého domácího ráje v srdci Krista Pána! Na Sv, Hostýně bys mohl velmi často pozorovat celou rodinu u zpovědnice nebo u oltáře; někdy mladí manželé a nedospělé dítky, jindy starší rodiče a dospělé děti. Jak krásný pohled! Kdybys však jako zpovědník měl možnost nahlédnout i do jejich duší, po­vzdechl by sis: »Jak krásný život, který jest proniknut tolikerou vzájemnou láskou a svorností!« Ovoce častého účastenství při svátostné hostině…

Jest docela pochybený názor, že sv. přijímání jest jedině k tomu, aby tam čerpali radost a útěchu, kteří ji potřebují neb o ni stojí, tedy především ženy. Opakuji, co bylo již řečeno: »Eucharistie sílí.« Je-li svátostí nadpřirozené síly především svátost Ducha sv., sv. biřmování, pak nezapomínejme, že tuto sílu v nás časté sv. přijímání udržuje, tak jako mocný oheň jednou rozní­cený musí být neustále udržován, sic ponenáhlu vyhasne a zbude chladný popel. Statečnost, ctnost mužů — ale jde-li o nadpřirozenou sílu, pak ji bohužel najdeme spíše u žen. Jde-li o víru, o oběť pro sv. víru, bývají ženy neohroženější, a muž necítí, jak ho hyzdí jeho zbabělost, když se za svého Krále a Vykupitele stydí, když se nevzmůže k odhodlanému slovu, když přikyvuje kdejakému zelenému mluvkovi anebo se tiskne do kouta, jen aby se mu nesmáli, a to vše proti svému přesvědčení! Když sektáři násilně zabírali r. 1920 naše chrámy, seděli mnohdy mužové za pecí, a ženy bránily dům Boží s nasazením života!

Mužové bázlivější než ženy… Jaký div, kdyžtě jsou u stolu Páně hosty! Proto nechuť k slovu Božímu, proto nechuť k modlitbě a náboženským věcem, proto mnozí »spí« (1 Kor 11, 30), proto i tolik odpadů. Když před r. 1900 vrženo do světa jako prskavka heslo: »Pryč od Říma«, odpadaly v severních Čechách celé osady — takové, kde věřící celý rok se u svato­stánku neukázali! Na slově svatého biskupa rochesterského, mučedníka za pronásledování Jindřicha VIII., Jana Fishera, netřeba zhola nic měnit: »Studuji-li periody úpadku a rozkvětu v církvi, jest mi vždy zřejmo, že obé jde ruku v ruce s úpadkem a rozkvětem úcty eucharistické.« Před dobami velkých odpadů za Luthera a za velké francouzské revoluce se usazoval prach na oltáře i na opuštěné svatostánky; živá duše nepřišla celý rok navštívit božského vězně… V takových osadách měli bludařští kazatelé nejsnadnější práci, kdežto věřící sílení často nebeským chlebem zůstali pevní. Nestydíme se jít k lékaři, a ostýcháme se spěchat k nebeskému Lékaři. Velcí státníci a politikové soudili jinak. Garcia Moreno, president v ame­rickém Ecuadoru, se postavil mezi věřící k zpovědnici (chodil měsíčně), irský O’Connell nejinak, Mallinckrodt šel k sv. příjímání před každým důle­žitým sezením parlamentu, Tomáš Morus, kancléř, druhá osoba po králi, přistupoval tím častěji, čím větší starosti na něho doléhaly, nakonec denně, naposled na cestě k popravišti, když mu bylo podstoupit pro víru smrt. Za anglického pronásledování byly uvaleny velké pokuty na jediné sv. příjí­mání — 400 tolarů, jindy 5000 dukátů. Mezi těmi, kteří byli takto postiženi, byl i jeden šlechtic. Platil svědomitě předepsané pokuty, až přišel docela na. mizinu, a konečně se mu dostalo i palmy mučednické — mučedník nejsv. Svátosti! Když vypukne pronásledování, tu přistupují věřící mnohdy i s ne­bezpečím života ke stolu Páně, jako by teprve teď začali chápat, čím jim eucharistický Spasitel jest.

Proč vídat tak málo mužů u svatostánku? Proč bývá muž bílou vránou mezi těmi, kteří přistupují denně k svátostné hostině? Mnozí jsou s odpo­vědí rychle pohotově: »Zbožnost jest ženská vlastnost…« Ani neřeknou »ctnost«! Křížovou cestu, růženec, pouti, společné pobožnosti, po­slouchání slova Božího spolu s častým sv. příjímáním zařazují do inventáře »žen z lidu« mnohdy i mužové věřící. Jakž by ne, když ve chrámech, při církevních průvodech, u eucharistického stolu nevidět leč šátky! Četl jsem již nejedno vysvětlení, ale všecka pochybená. Která odpověď jest správná? Že úsudek, který jsme právě slyšeli, si činí jen krátkozrací, ať věřící nebo bezbožci, kteří podle toho, co vidí v Evropě ve 20. stol., činí všeobecný úsudek pro všecky věky a místa! Mužové jsou též synové módy jako ženy! Před 50 lety nosily u nás ženy pláštěnky. Brzo se jim znechutily, co teď se zásobami? »Přenecháme je mužům!« Vynalézaví textílníci k nim přidělali kapuci, a co před nedávnem nosily ženské, začali nosit mužští! Synové módy… Když ve stol. 18. přišla do módy filosofie a od r. 1848 politika, přenechali mužové kostely ženám, a sami se vrhli napřed na filosofii, a potom na politiku; omezené ženy, které v této náboženské lhostejnosti nebo nevěře vidí projev mužnosti, se opičí po nich. Bývalo však jinak! Bývaly doby, že se mužové zajímali o náboženské otázky stejně horlivě a skoro vášnivě jako dnes o politiku, takže je kazatelé musili napomínat, aby se v tom mírnili. Bývaly doby, že prostory chrámové plnili mužové, nikoli ženy. Sv. Bernard, Jan Kapistrán, Berthold Řezenský, Leonard a Portu Mauritio, František Regis, František Hieronymus, všichni tři Bernardinové z řádu sv. Františka a jiní velcí misionáři a kazatelé, vídávali před sebou někdy tisíce mužů. Segneri, Savonarola, Bourdaloue, Bossuet, naši čeští horlitelé o nápravu mravů, Mílíč, Matěj z Janova, Konrád v. Waldhausen, měli pod kazatelnou hlavně muže. Sv. Jan Zlatoústý vytýká svým nezdárným ovečkám v Cařihradě bez milosti kdejakou neřest, kterou u nich postřehl, i to, že kromě velkých svátků zeje chrám prázdnotou, ale nikdy nevytýká mužům, že přenechávají zbožnost i pobožnost a zvláště eucharistický stůl ženám.

E) Eucharistie a nemocní… »Přijdu a uzdravím ho,« odpověděl Pán setníkovi, prosícímu za nemocného služebníka. (Mt 8, 7) Kolikrát se tato scéna od oné chvíle opětovala v našich městech a městečkách, vesničkách a samotách! »Přijdu a navštívím ho… Přijdu a oblažím ho… Přijdu a potěším ho.« Třebaže jsme si stejně jak onen setník vědomi: »Nejsem hoden…«, neodmítáme přece vznešenou návštěvu jako on, nýbrž prosíme za ni, toužíme po ní, očekáváme ji…

Že pří zaopatření není nemocný povinen zůstat lačný, jest všem známo. Méně známo jest, že po zaopatření může v téže těžké nemoci přijmout častěji tělo Páně v kteroukoli dobu denní, aniž by musil zachovávat půst. Milosrdné srdce Pia X. však šlo ještě dál a poskytlo všem nemocným milosti předtím neslýchané. Že mohou přijmout svátostného Spasitele denně, vydrží-li zůstat lační, jest samozřejmo. Ale jmenovaný papež dal víc; nynější praxe církve jest, že každý, kdo měsíc leží, byť nešlo o nemoc smrtelnou, a nemůže zůstat lačný, může dvakrát týdně přijmout nejsv. Svátost, požije-li léku nebo něčeho na způsob léku, t. j. tekuté stravy, na př. kávy, mléka, polévky, při čemž dovoleno nadrobit i trochu pečiva. Dveře nemocných tím otevřeny svátostnému hostu dokořán!

Nemocní… Jenom ten, kdo byl delší dobu nemocen, dovede náležitě ocenit lásku milujícího a soucitného srdce Pia X. Nemocný… Snad jest upoután na lůžko bolesti týdny, snad měsíce, možná že čítá již léta… I když jest obklopen láskou a všemožnou péčí svých drahých, přece jen mu bývá teskno a pookřeje každou milou návštěvou. Milou návštěvou, ne kteroukoli… Navštěvovat nemocné se čítá mezi skutky tělesného milo­srdenství. Otaž se kteréhokoli řeholníka, je-li mu dovoleno konat návštěvy v rodinách, a odpoví ti: »To klášterní pravidla co nejpřísněji zakazují, vyjma návštěvy nemocných.« Zvláště tehdy, nepřichází-li sám, provází-li vzneše­nějšího hosta, nejvznešenějšího, jaký se dá myslit…

Kněze pramálo těší, vídí-li, že se nemocný jeho příchodu hrozí. Přináší mu svátostného Přítele, a nemocný se brání zuby nehty; domácí ho musí prosit, domlouvat, přemlouvat, skoro násilím proklestit eucharistickému Spasiteli cestu k jeho loži, mnohdy nikoli k nemocnému, nýbrž k umírajícímu. »Teď o sobě neví, teď může přijít kdokoli a dělat s ním cokoli…« Jak těžko knězi plnit svou povinnost, vidí-li zřejmě, že není naprosto vítán a že si nemocný zhluboka oddechne, až opustí jeho světničku! Jsou však zase případy, které mu vynahradí mnohonásobně tyto trpké chvíle. Místo mnoha slov mluv jedna taková událost. Právě jsem odložil dopis. Nemocná dívka mi odpovídá na dotaz, kdy jí mám přinést svátostnou posilu. »Těžká volba… Nejraději bych oba dva dny; že mi za to neskromné přání na dálku vyčiníte! Přijďte tedy prvního dne; budu mít Ježíška o 24 hodin dříve. Kdybyste věděl, s jakou netrpělivostí a nedočkavostí počítám dny a hodiny, a jak mu mé srdce letí vstříc…« Její matka připsala: »Přijďte… Jsem Vám nevýslovně vděčna za všecky oběti, které pro mé trpící dítě přinášíte. Naše drahá maličká trpitelka po každé okřeje, po sv. přijímání je jí vždycky tak blaze, jako by bolesti nadobro pominuly…« Lidé bez víry musí sáhnout k jiným prostředkům, aby bolesti na chvilku ustaly. Morfiovými injekcemi, mají-li na ně, se zbaví na chvíli bolestí těla; jakými injekcemi zapudí teskno­tu ducha? Čím přivolají vnitřní pokoj, odevzdanost a radost srdce? Mnozí neznají toho, jehož milující Srdce plno soucitu se sklání především k lůžku trpícího, neznají božského Lékaře, jenž hojí veškerý neduh, nezakusili nikdy blaha jeho milostiplné návštěvy.

Domenichino: Poslední přijímání sv. Jeronýma (1614)

Mám se zmínit o tom, čím nám bude na sklonku života? Eucharistie a stáří… O tom jen několik slov. Co tíží ve stáří? Opuštěnost… Všichni přátelé odešli, buď že je život rozehnal nebo že nás na věčnost předešli. Eucharistický přítel přečkal a přetrval všecky, zachoval nám věrnost i lásku, když už dávno vybledla a vychladla ve všech srdcích, na která jsme počítali a se spoléhali. Tíží snad i neveselé vyhlídky, vzpomínka na loučení, které snad už brzo nastane… Vzpomínka, že naším soudcem bude náš přítel nejvěrnější, usnadní nám i tuto těžkou a dalekou cestu, a tak jest život křesťanský posvěcen Eucharistií, i když dokonává, a nebeský pokrm jest nám zárukou slavného vzkříšení, jak zaslíbil Pán.

 Mariánská postila, 1946

»Velebena budiž bez ustání nejsv. Svátost oltářní.«

Triumfální průvod eucharistického Krále. 

P. Konrád M. Kubeš T. J.

A) K nevídané slavnosti se sešli v neděli po Božím těle, 27. června 1886, do anglického města Ditton Hall zdaleka široka katolíci i protestanté. Vlaky přivážely účastníky až z Liverpoolu a Manchestru, jiní přijeli povozem nebo přišli pěšky, a všichni se hrnuli do jesuitské koleje. Tam v zahradě připraven oltář, dvě slavobrány, všecko samý květ. Kazatel napřed vysvětlil význam slavnosti; připomněl, že ulicemi měst v jejich vlasti se průvod s nejsv. Svátosti ubíral naposled před 350 lety, a že tehdy nebylo jediného chrámu, odkud by nebyl zástup věřících provázel eucharistického Krále v triumfu modlitbami a zpěvy od oltáře k oltáři. Ani protestanté se neubránili hlubokému dojetí. Po prvé po 350 letech… Ale jen v zahradě koleje, nikoli ven na veřejnost… Tolik si tehdy ještě dovolit nesměli. »Já myslila, že jsem jako v nebi,« pravila potom jedna dáma; zůstala přesto protestantkou. Žel, že i my býváme mnohdy stejně nedůslední jako ona. Zúčastníme se božítělového průvodu, ozdobíme okna světly a oltáře kvítím, matky vypraví děti za družičky, a u stolu Páně jsme vzácnými hosty.

Co vlastně znamená dnešní průvod, nejslavnější ze všech liturgických průvodů celého roku? Jest vyznáním víry, osvědčením vděčnosti, veřejnou oslavou tajemství oltářní Svátosti. Svátek Božího těla, svátek nejsvětější Svátosti, přesně vyjádřeno: »Památka ustanovení nejsv. Svátosti,« jest Zelený čtvrtek, přenesený do svátečního radostného jasu a plesání májového nebo červnového dne. Onen předvečer smrti Páně, památný ustanovením této svátosti lásky, byl tak plný truchlivosti, že v liturgii učiněna o Eucharistii jen krátká zmínka. A potom — průvod zelenočtvrteční a průvod dnešní! Tehdy po skončené nejsv. oběti v hlubokém smutku za zvuku klapaček jsme provázeli Pána k utrpení…, do Getsemanské zahrady…, jako hlouček jeho jedenácti, kteří jedině mu zůstali věrní, a i ti se co nevidět rozprchli, když se draví vlci vrhli na jejich pastýře.

Jak docela jinak dnes! Den Božího těla ve věřící osadě! Už den předtím vidět, kamkoli oko padne, že celá osada se chystá k velkolepé slavnosti. Jako by chtěla vítat vznešeného hosta… Chrám se obléká v nejsvátečnější roucho, jeho prostory dívčíma rukama proměněny v tropický háj, zatím co osmahlé ruce mužů roubí slavobrány a oltáře, před domy a v domech ženy odklízejí kdejaký prášek, a s lučin slyšet zvonivé hlásky maličkých, trhajících květiny a vinoucích věnečky… A když se časně zrána vyhoupne červnové slunko z červánků, vidět všude radostný ruch. V kostele, v příbytcích, venku… Co radosti jen přináší tato slavnost maličkým! Kdyby nebylo jiného než to, musili bychom doznat: »Jak milým a krásným činí Eucharistie náš náboženský život!« Náš…, věřících katolických křesťanů! Když korouhve, vlající nad tisícihlavými zástupy, se ubírají ulicemi, z kterých na tu chvíli zmizel prosaický ruch a hon aut a jiných povozů, když hluboký hlas zvonů s věže a stříbrný hlas zvonků před nebesy se snáší v duši a povznáší ji k nadzemským výšinám, když děti o závod sypou eucharistickému Králi na cestu obsah svých květinových košíčků jako při prvním průvodu s Kristem Králem o Květné neděli v Jerusalemě, když kmitající světla svic v rukou věřících proměňují ulice i náměstí v chrám, když se pod nebesy přibližuje ten, kterému naše slavnost platí, a každé koleno se sklání v hluboké úctě v prach, tu není nikoho, kdo by nepocítil: »To jest vpravdě Král a Pán všehomíra, to jest Král srdcí, to jest pravý Bůh, kterého provázejí řady věřících v nadšeném triumfu slávy a lásky.« A když se k nebi nesou slova věčně krásného zpěvu: »Chval, Sióne, Spasitele, chval Pastýře, vůdce vřele, prozpěvuj mu v písních čest; tolik pěj, co síly stačí, nad vší chválu on jest větší, všecka chvála chabá jest,« tu nám skutečně jest, jako by se naše zpěvy pojily se zpěvy nebeských zástupů před trůnem Beránka. Anglický fysik světového jména, Davy, protestant, na cestách katolickými kraji r. 1827 byl po prvé v životě přítomen božítělovému průvodu. Toho dne si napsal do deníku: »Byl jsem uchvácen vroucností, kterou katolické náboženství vyniká nad nás. Činí bohoslužbu svátkem radosti a ne tvrdou povinností…«

Jak došlo k dnešnímu svátku? Na podnět bl. Juliány z Lutychu, které se v jejím 16. roce dostalo osvícení s nebes (r. 1209), byl zaveden r. 1246 v lutyšské díecési; ještě dnes ukáží návštěvníku města prastarý kostelík za městem: »Tam byl konán první božítělový průvod, my jsme město eucharistické…« Urban IV., bývalý arcijáhen lutyšský, zavedl jej pro celou církev r. 1264, ale jeho ustanovení bylo provedeno až r. 1314. Žádný svátek neslaví liturgie s takovou okázalostí. Pochopitelně; vždyť eucharistický Král je střediskem a ohniskem liturgie. Kolem této svátosti se celý církevní rok takřka otáčí jak země kolem slunce, bez Eucharistie není liturgie. Můžeme tedy říci, že dnešní svátek jest pro liturgii, co posvěcení chrámu nebo svátek místního patrona pro jednotlivý kostel, co jmeniny pro věřícího. Nejsv. Svátost, nevysychající pramen milostí a nadpřirozeného života, z něhož čerpáme po celý rok…, to nám dnes církev připomíná.

B) Pravili jsme, že Eucharistie zkrášluje náš náboženský život. Jenom krášlí? Nic více? Ba neskonale více nám přínáší a dává, jak příští neděli zvíme. Dnes se zamyslíme nad jinou stránkou dnešního tajemství. Nazvali jsme eucharistický průvod veřejným vyznáním víry; na prvním místě jest vyznáním víry ve svatosvaté tajemství našich oltářů, pak též i osvědčením, že se hlásíme ke katolické církvi a že vyznáváme víru, kterou ona jménem Kristovým hlásá. Bylo to v předvečer svátku Narození Panny Marie 1645. Londýn viděl zase výjev, jakých po celé první století svého odtržení od pravé církve viděl na tisíce. Na popraviště vlečen katolický kněz, misionář P. Corby. Tohoto odsouzence provázel tentokrát portugalský vyslanec de Susa, a když po šesti letech veden touže cestou jiný katolický kněz, P. Wright, sešlo se 200 kočárů, 500 jezdců, 20.000 diváků, a ti všichni prosili mučedníka za poslední požehnání; při mučednické smrti ctihodného Maxfielda posypali věřící kvítím celé prostranství, kde byl popraven. Nebyl tento projev mohutným vyznáním víry? To vše mluvilo samo! K tomu nebylo zapotřebí připojovat slov! Vyznáním víry jest, když se znamená věřící svatým křížem, když poklekne před nejsv. Svátostí, když se zúčastní dneš­ního průvodu. Eucharistie jest nazývána svátostí lásky; jest neméně i svá­tostí víry! Když božský Spasitel tuto svátost zaslíbil — rok před jeho skonáním to bylo, v Kafarnaum, dva dny po zázračném rozmnožení chlebů za Genezaretským jezerem, na jehož břehu toto městečko bylo — žádal od přítomných víru. Samozřejmě — bez víry nelze k eucharistické hostině přistoupit, jako nelze bez očí vidět. »Nám zahaluješ tvář ve Svátosti, víra jen zří ji oslavenou…« Jaké odpovědi se tehdy Pánu dostalo? Mnozí se od něho odvrátili; kteří? Ti, kterým chyběla víra! Zato Petr, apoštol skálo­pevné víry, osvědčoval jménem jedenácti: »Ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného!« (Jn 6, 27-41; 47-69)

Svátost víry… Španělský básník Calderon předvádí v jedné eucharistické hře člověka, obklopeného pěti alegorickými postavami, pěti smysly; jím po boku stojí Rozum, opodál Hřích, a uprostřed scény září na oltáři svatá hostie. Hřích, pokušitel, pochybovač, svádí člověka k nevěře, vybízeje při tom smysly jeden za druhým, aby ho v jeho díle podporovaly. Ochotně jsou mu k službám. Zrak praví: »To, co vidím, chléb jest pouhý.« Hmat: »To, co hmatám, jenom chléb jest.« Další: »Vnímám pouze vůni chleba.« — »A já zase chuť jen chleba.« Nakonec přijde Sluch a odmítá svědectví ostat­ních smyslů: »Slyším slovo věčné Pravdy, to mi stačí, když vše klame…« Tak zpíváme i my v eucharistické písni: »Zrakem, chutí, hmatem tebe ne­poznám, co od Pána slyším, pevně vyznávám; věřím pevně, co nám řekl Boží Syn, v slovech věčné Pravdy není bludu stín. Na křížis nám jenom božství utajil, zde i člověčenství své jsi zahalil; vyznávám přece obé duší věřící, prosím, zač tě prosil lotr kající.«

Legenda… Jedné včelařce vymírají úly; někdo jí poradil, aby dala do úlu sv. hostii. Neváhala, šla ke stolu Páně, velebnou Svátost vložila ne­nápadně do modlící knížky a doma učinila, co jí řečeno. Po čase nahlédne do včelína, a co uzří: včely z medových plástů vytvořily kapli, v ní oltář a na oltáři jako v monstranci malá hostie! Vše z vosku… Miniaturní kaplička s dveřmi, pilíři, okny, klenbou, věžičkou, zvony… Nerozumná příroda poznala svého Tvůrce …

C) Jako při každé svátosti, jest zde viditelné znamení — způsoby chleba a vína. Proč volil Kristus Pán právě toto zevnější znamení pro svou neviditelnou přítomnost? Proč chtěl, aby jeho tělo, našemu zraku zde na zemi neviditelné a nepřístupné, přebývalo mezi námi pod rouškou pokrmu? Protože v této svátosti jest skutečně pokrmem — nadpřirozeným pokrmem našich duší! »Blažených chléb cherubínů chlebem stal se lidských synů…«

Je tu neviditelná milost; každým sv. příjímáním se nám dostává rozmnožení posvěcující milosti neboli svatosti, o jiných nesčetných »svátost­ných« milostech nemluvě, byť šlo o poslední dítko, jen když přistoupí k eucharistické hostině ve svatebním rouchu čistého srdce. »Dobří, špatní přijímají, nestejný však úděl mají, života neb zhynutí; zlým je smrtí, dobrým k žití — viz, jak různě působiti může totéž přijetí.« Jak mnohonásobně vy­niká tato svátost nade všecky ostatní! Ony milost v duši pouze působí, v této jest nadto sám dárce a pramen vší milosti přítomen; ony jsou pře­chodné úkony, v této jest trvalá přítomnost Páně; ony kromě pokání můžeme přijmouti zřídka nebo jen jednou, tuto však denně, a žádná nezaplaví duši takovým přívalem milosti jako tato.

Nechybí ani ustanovení Krista Pána, Každé dítě, které zná kate­chismus, ví, kdy se tak stalo, ví, kdy řekl Pán apoštolům: »Vezměte a jezte, toto je tělo mé…, toto jest krev má…, to čiňte na mou památku!« Chléb proměněn v tělo Páně, jen zevnější podoba neboli »způsoba« chleba zůstává. Víno proměněno v krev Páně, jen zevnější podoba (barva, vůně, chuť, při­rozené účinky…) trvá. Protože ve sv. hostii jest přítomno oslavené tělo Páně, jest v ní přítomna i jeho krev, jeho duše, jeho božství, poněvadž to vše jest nyní v nebi s jeho tělem spojeno. Proto netřeba, aby věřící přijímali pod obojí způsobou, a církev se omezuje při sv. přijímání na způsobu chleba. Proč tak činí? Z úcty k nejdražší krvi Páně! Kolik krůpějí by při hromadném svatém příjímání asi padlo v prach! Jen čtěme dějiny husitské liturgie; jak nedůstojné mnohdy scény! Zneuctění této svátosti bylo na denním pořádku, A co dělat v krajích, kde se víno těžko přechovává? Jen ke mši sv. jakožto k oběti je třeba obou způsob, jak uslyšíme, ne však k sv. přijímání, jak husité bludně učili.

Průvod Božího Těla v Cuzco (Peru; neznámý autor, 18. stol.)

D) V katolickém kostele v X. jest zajímavý obraz. Uprostřed Kristus Pán, v rukou chléb, a pod ním slova: »Toto jest mé tělo,« Kolem něho refor­mátoři. Luther s nápisem: »V tomto je mé tělo.« Karlstadt: »To není vůbec mé tělo.« Zwingli: »To znamená mé tělo.« Kalvín: »V tomto působí mé tělo.« Docela vespod pak otázka: »Kdo z těchto má pravdu?« Víra a blud… Nevěra pokládá naše velké tajemství oltářní za báchorku, bludaři zase si nedali pokoje a chtěli najít takové vysvětlení, které by bylo veskrze pochopitelné — jako by nekonečný Bůh nemohl učinit něco, co omezený lidský rozum nikdy nepochopí! Sv. Augustin mluví o tělesných lidech, jejichž jediným pravidlem poznání jest tělesné vidění. Mohl též říci, že jejich jediné poznání je hmatání, Tedy už tenkrát říkali: »Věřím jen to, co vidím.« Boha nevidí, duši nevidí, Krista Pána v Eucharistii nevidí, proto v ně nevěří. Ale Roentgenovy nebo ultrafialové paprsky, elektřinu, magne­tismus, přitažlivost a jiné přírodní síly také nevidí, ani jich nehmatají, a přece jsou o jejich existenci přesvědčeni!

Eucharistie je ovšem tajemství, po nejsv. Trojici a vtělení třetí největší tajemství sv. víry, tajemství, které nepronikne ani serafín. Nicméně čím více věda pokračuje, tím více zbraní proti nevěře nám podává. Byly doby, že se nevěra smála: »Kristus přišel k učedníkům zavřenými dveřmi? Nerozum! Hmota nemůže hmotu prostoupit!« Dnes každý ví, že to není ani tak přílíš k smíchu, ani nemožné. Co jsou Roentgenovy paprsky? Drobounké částečky hmoty, které jinou hmotu pronikají! Věda objevila neviditelné paprsky, neviditelný plamen, a jak jsou obojí silné! Co tajemství příroda ještě skrývá! Kolik netušených tajemství bude ještě vědou objeveno, ale nikdy vysvětleno! A my bychom neměli věřit Kristu Pánu, vtělené věčné Pravdě, když nám zaručuje, že jest v této svátosti neviditelně přítomen, i když to náš omezený rozum nedovede vysvětlit? »Nám zahaluješ tvář ve Svátosti, víra však zří ji oslavenou, a svému Králi ve svatostánku vzdáváme úctu na kolenou…«

E) Protože věříme, klaníme se mu; čím naše víra živější a pevnější, tím větší naše uctivost, když vejdeme do domu Božího, do paláce našeho eucharistického Krále, když jsme přítomni mši sv., když přistupujeme ke stolu Páně. Admirál Thouart chodíval k sv. přijímání v admirálské uniformě, maršál Hübner taktéž v uniformě s medailí Marie Panny na prsou, uprostřed důstojníků, slavný astronom Heis přijímal tělo Páně týdně, slavný právník Contardo Ferrini denně, slavný biolog Pasteur se připojil k eucharistickému průvodu, i když byl vládou zakázán, Galvani, Volta a Ampére bývali denně klečíce mši sv. přítomni… »Věřím pevně vše, co řekl Boží Syn…«Věříme, a proto svého eucharistického Přítele milujeme, a jestliže ho milujeme, na­vštěvujeme ho v jeho vězení lásky, kam ho přivedla láska k nám. Znal jsem nevěrce, který řekl: »Kdybych věřil, že jest Syn Boží ve svatostánku příto­men, klečel bych před ním dnem i nocí!« Nebyla to jemná a bohužel za­sloužená výtka nám? Věříme, milujeme, a málokdy Pána navštívíme! Snad jen v neděli, když musíme, a možná, že i přitom máme dlouhou chvíli. Kdysi ho zdržovali v Kafarnau, aby jich neopouštěl; nám netřeba ho zdržovat…Pán vynalezl prostředek, aby zůstal s námi, i když jde jinam. Přítomen v každém svatostánku, v každé částečce svaté hostie. »Způsoba se jenom dělí, Kristus Pán však trvá celý«…, tak jako ty se vidíš v každém úlomku zrcadla, když je rozbiješ na kusy. »Přijímáním nerozdělen, nerozlomen, nerozdvojen, celý se nám podává; přijme jeden, přijme na sto, kolik onen, tolik tito, Kristus celý zůstává.«

Dnešním triumfálním průvodem jsme vyznali víru v eucharistického Krále a složili mu veřejně povinný hold. Indiáni ve starých misiích v Paraguay v Jižní Americe konali tento průvod s nádherou vpravdě pohádkovou. Jedinečný jest průvod v hornorakouském městě Hallstadtě, vystavěném teraso­vitě na svahu hory, sklánějící se k jezeru. Uličky jsou tak uzounké, že v nich nikdy nevidět koně nebo vozu. Jak si pomohou v dnešní svátek? Průvod sejde k jezeru, dole připraven velký člun, na něm oltář pěkně vyzdobený. Za ním čluny s prapory, družičkami, zpěváky a hudbou, se školní mládeží, občany atd., velké i malé, některé kocábky pro jedinou osobu…, přes sto lodí a loděk pluje po hladině, nakonec velká pramice, ozdobená listím a chvojí, plovoucí baterie s 12 moždíři. Za hlaholu zvonů se ubírá průvod do středu jezera, pak nastane ticho, a když uděluje kněz požehnání, ohlašuje střelba posvátný úkon; stonásobná ozvěna okolních vrchů nese tento po­zdrav od lesa k lesu, od skály ke skále, od hory k hoře, jako by veškerá příroda se chtěla přidružit k holdu, který milující srdce vzdávají jejímu Tvůrci a Králi.

Nemůžeš snad ty, který tyto řádky čteš, dát dnes ve své chudobě eucharistickému Králi, co bys mu rád dal? Dej mu alespoň lásku milujícího srdce, a tou nestojíš nikterak za těmi, kteří jsou na pozemské statky bohatší a mohou svou oddanost svátostnému Spasiteli osvědčit i navenek. A až se vrátíš domů od svatostánku, který je dnes ovíván neustálým přívalem chval, pros svého Ježíše slovy zpěvu: »Pastýř, chléb jsi nehynoucí, syť nás bídné hladem mroucí, Vševědoucí, Všemohoucí, veď nás k vlastí přežádoucí, k ze­mi věcně žijících.«

Píseň Ježíši Králi neb jiná eucharistická, na př. Zbožně se ti klaním, Chval, Sióne, Spasitele, Zvěstuj těla vznešeného. Možno-li, vykonáme dnes adorační hodinu. — Žalmy eucharistické: 23 (čistota srdce); 26, 41 a 42, 80 (touha); 22, 23 (dík); 144 (dík, klanění).

Adolf Menzel: Průvod Božího Těla v Hofgastein (1880)

Liturgie dnešního svátku.

Ve stol. 14., kdy byl zaveden božítělový průvod, přichází ve zvyk monstrance. Při průvodě bylo přece nutno velebnou Svátost vidět! Zprvu miniaturní gotická věž s průhledným křišťálovým středem, později ovládla podoba slunce, symbol božské lásky, která nám v Eucharistii sama sebe dává. — Květina jest v liturgii symbolem duchovní radosti, znamená kromě toho i nevadnoucí svěžest nadpřirozeného života milosti. Mimoto má kvítím posypaná země ještě jeden význam. Na cestu se metaly květy vítě­zům, vítaným a provázeným ovacemi při triumfálním vjezdu do sídelního města. Náš eucharistický Král, zahrnovaný láskou a úctou milionů srdcí!… Družičky, provázející svátostného Spasitele, připomínají bílým šatem čistotu srdce i svatou radost.

Proč jsou při průvodě čtyři oltáře? Číslo tři znamená v liturgické symbolice trojjediného Boha, číslo čtyři znamená svět (čtyři strany světo­vé!), číslo sedm jest symbolem spojení světa (člověka) s Bohem. Tři božské ctnosti, čtyři základní mravní ctnosti, sedm svátostí, které nás posvěcují a tak s Bohem spojují, sedm darů Ducha sv. atd. Čtyři evangelia, protože všem čtyřem úhlům světa má být slovo Kristovo hlásáno, čtyři oltáře při eucharistickém průvodě, protože na všech čtyřech stranách světa se přináší Tvůrci eucharistická oběť. (»Od východu slunce až na západ…« Mal 1, 11), po všem světě jest eucharistický Král uctíván a v chrámech celé země přítomen.

Sotvaže byl božítělový průvod v církvi zaveden, slavili ho naši předkové s neobyčejnou okázalostí. V Praze založeno r. 1389 i bratrstvo k úctě Božího těla a vystavěna kaple, do které se průvod ubíral. Někdy pořádán již v předvečer svátku, někdy v oktávě slavnosti dvakrát až třikrát. Balda­chýn nad velebnou Svátostí nesli přední měšťané, na pražském hradě nejvyšší zemští úředníci. Řemeslnické cechy, mistři i tovaryši, se svícemi v rukou a s cechovními odznaky, kráčeli v průvodě podle přesně stanove­ného pořádku. Do měst přiváženy z lesů celé vozy stromků (»májí«); jimi byly zdobeny oltáře i průčelí domů, podle kterých se průvod ubíral. Monstrance byla ovinuta věncem růžovým nebo rozmarýnovým; květinové věnečky nesli i věřící, na zem sypány růže a jiné květy, a vůbec, kam se oko zadívalo, vše bylo samý květ a samý věnec. V Kutné Hoře bývalo procesí tak velkolepé, že na ně přicházeli lidé ze vzdálenosti mnoha mil… Jedna míle dvě hodiny cesty! Že se při průvodě rozhlaholil kdekterý zvon, že v něm vlálo korouhví a praporců bez počtu, jest samozřejmé, a že věřící ozdobili oltáře co nejkrásněji, zlatem, stříbrem, perlami, obrazy, vzácnými rouchy a koberci, že sami na sebe vzali, co nejpěknějšího měli, dovídáme se ze současných zpráv. U oltářů kromě zpěvu evangelia se konaly modlitby za úrodu a za ochranu přede vším zlem.

Nevídaná sláva a krása božítělových průvodů svědčí o úctě našich kato­lických předků k převelebnému tajemství oltářnímu. Husitské bouře učinily průvodům konec, protestantismus, popírající skutečnou přítomnost Páně v Eucharistii, nebyl nikterak uzpůsoben, aby je obnovil. Za Rudolfa II. se začaly opět konat — v katolických farnostech; v očích věřících i v očích sektářů byly mohutnou manifestací náboženskou; jakž by se proti nim nerozlítila divá bouře a odpor bludařů, kteří měli v našich zemích většinu! Suroví luteráni se neštítili Eucharistii zneuctít a účastníky průvodu insultovat; proto namnoze konána procesí jen z chrámu do chrámu, ne ke čtyřem: oltářům. Teprve Ferdinand II. je obnovil po celých Čechách, a zase konány s oslavou jako za dob jednotné víry. Pěkný zvyk, dotýkat se věnečky mon­strance a takto posvěcené si odnášet domů, trvá dodnes.

Přece však i za největšího rozpětí luterského bludu průvody někde slav­nostně konány v jesuitských kostelích. Když první členové řádu T. J. přišli za Ferdinanda I. do Prahy, v polovině šestnáctého století, kdy luterstvo vládlo, sedmdesát let před Bílou horou, rozvinuli ve svých chrámech nádheru co největší. Nejhodnější žáci jejich ústavů byli přistrojeni za anděly, jichž, bílé řízy zářily zlatem a drahokamy, v rukou nesli praporce, na kterých velmi uměle vyšito jméno Ježíš.

Starodávné řády literátské i vrchnostenské předpisovaly: »Obzvláště pak onu slavnost a starobylou ceremonii, když s nejsvětějším Tělem Božím kněz chodí, s pobožností co největší vykonávati budou. Osoby obojího pohlaví při téže processi po tři dny, totiž na den Božího Těla, v neděli a v ochtabu (oktávě) svátku s rozžitými svícemi s uctivostí přijdou… Konšelé ku pří­kladu dobrému a jako zrcadlo lidu obecnému, aby přítomni byli; ti pak, mimo jichž domy processí s Velebnou Svátostí půjde, před domy máje sta­věti, vonnými bylinami zemi posypati, svíce (v oknech) rozsvěcovati a domy ozdobovati podle možnosti aby byli povinni…« Při tom »zvonění, radostná, střelba, zpěv a plesání všeho lidu….« Zdá se, že naši otcové chtěli závodit a předstihnout ty, kteří kdysi v triumfu na Květnou neděli si vedli svého Krále Mesiáše do svatého města…

V neděli po Božím těle konáván s nezvyklou okázalostí eucharistický průvod v Podolí u Prahy, a to až do vypuknutí světové války; r. 1914 naposled. Celá Praha tam spěchávala. V Rokycanech koná ván průvod po celou oktá­vu, byť j-en kolem kostela. V Chebu až do Josefa II. konán čtyřikrát ke čty­řem oltářům: dnes, v neděli, v úterý a v oktávu. Překrásné oltáře, sahající až ke střechám dvouposchoďových domů, byly plny obrazů, kvítí, věnců a svic, umístěných na vysokých svícnech.

Tajemství oltářnímu zasvěceno v Čechách na deset chrámů, na Moravě dva.

Velebena budiž bez ustání převelebná Svátost oltářní!…

 Mariánská postila, 1946

Radomír Malý

Pan slovenský exministr Vladimír Palko mi jistě odpustí, že jsem si dovolil takto parafrázovat titul jeho skvělé knihy „Levy prichádzajú“. Těžko se ale dá situace v současné Katolické církvi charakterizovat jiným způsobem.

Katolické svatyně byly v minulosti častokrát cílem zničující rouhačské devastace. Připomeňme si Francouzskou revoluci, kdy r. 1793 byla totálně vypleněna pařížská katedrála Notre Dame a na hlavní oltář posazena prostitutka coby „bohyně rozumu“. Totéž se dělo takřka ve všech francouzských kostelech. Téměř to samé probíhalo v Římě za Mazziniho revoluce r. 1848 a Garibaldiho r. 1870. Po bolševické revoluci v Rusku r. 1917 byly nádherné chrámy buď zbořeny, nebo přestavěny na zimní stadiony či plavecké bazény.

Něčeho podobného jsme svědky i dnes – pouze s jedním podstatným rozdílem. Tehdy prováděli ony blasfemické akce otevření nepřátelé Krista a Církve, kteří nijak neskrývali své úmysly „zničit tu hanebnici“, jak se vyjádřil Voltaire. Dnes ale totéž rouhání provozují samotní církevní hierarchové! Pro ilustraci uvedu dva konkrétní příklady, jak je publikuje včetně fotografií německý tradiční katolický portál katholisches.info. V katedrále francouzského města Bésancon se konalo přímo uvnitř ní se souhlasem biskupa cirkusové představení, v presbytáři jezdili artisté na koních a provazolezci chodili po lanech. V katedrále německého Osnabrücku sám tamní biskup mons. Bode zorganizoval balet za doprovodu Bachovy hudby, kdy téměř nazí baleťáci a baletky předváděli eroticky dráždivé scény (viz obr. níže). Ne, nejsou to bolševici nebo osvícenci, kdo takto pustoší Boží chrámy, ale samotní biskupové a kněží, s jejichž souhlasem nebo přímo pod jejich vedením se tyto akce konají. Zde je názorná ukázka, jakou mají představu o tzv. „multifunkčním využití kostelů“, o němž se v poslední době hodně mluví. Bezděčně se nabízí scéna Pána Ježíše s bičem v jeruzalémském chrámu.

Toto zdaleka nejsou ojedinělé případy. Vzpomeňme jen tzv. „šaškovských mší“ (Narrenmesse) o masopustu, kdy při NOM liturgii mají kněží i věřící šaškovské oděvy a klaunovské nosy a různé „pitominky pro zasmání“ se staly součástí bohoslužby. Nebo tzv. „countrymesse“, kdy se slouží mše za doprovodu country hudby, kostel je upraven jako hospoda, jsou zde stoly a mezi nimi chodí číšníci, lidé si objednávají klobásky a pivo, načež od nedojezeného buřtu jsou rovnou k přijímání, půst sem, půst tam.

Rouhání však neprobíhá pouze v rovině liturgie. K tomu jeden signifikantní příklad z Polska, jak ho zveřejnil portál Fronda.pl. Dr. Wanda Poltawska, dnes již 90letá lékařka a odpůrkyně potratů, jež byla spolupracovnicí papeže Jana Pavla II., vyzvala polské katolické lékaře, aby připojili svůj podpis pod tzv. Deklaraci víry, v níž by se zavázali k odmítnutí potratů a k boji proti nim. Podepsaly jich už tři tisíce. Ve smyslu této Deklarace ředitel jedné varšavské kliniky prof. Chazan odmítl provést potrat jisté klientce, u níž diagnostikovali poškození plodu. Ona žádala, aby jí dal typ na jiného lékaře nebo zdravotní zařízení, kteří by zákrok provedli. Chazan jí však řekl, že i toto je proti jeho svědomí. Ona podala na něj stížnost, proti lékařům, kteří podepsali Deklaraci, se strhla štvavá kampaň liberálních, zednářských a socialistických médií. Na jejich stranu se postavil i premiér Donald Tusk svým upozorněním, že lékaři „musí respektovat platné zákony“.

To by ještě bylo „v normě“, od odpůrců katolické nauky nelze nic jiného čekat. Jenže do jejich tábora se nečekaně zařadil exrektor Katolické univerzity v Lublině  a eso polské morální teologie P. prof. Andrzej Szostek. Řekl pro média, že prý lékaři mají „morální povinnost“ informovat žadatelku o potratu, když sami jej nechtějí provést s odvoláním na výhradu svědomí, o zdravotnickém zařízení nebo o lékaři, kde tyto skrupule nemají, tím se prý na hříchu potratu nijak nepodílejí. Zákony prý je třeba poslouchat, pokud někdo s nimi nesouhlasí, má prý v demokracii možnost vznést požadavek jejich změny. To, že je v totálním rozporu s encyklikou Jana Pavla II. „Evangelium Vitae“, panu profesoru Szostkovi vůbec nevadí. Redaktor Tomasz Terlikowski trefně dodává, že když někdo za ním přijde a bude chtít, aby  Szostka zavraždil, on mu řekne, že jeho svědomí mu to nedovoluje, tudíž to neprovede, ale dá mu tip někoho, kdo to bude ochoten udělat. Ironicky se ptá, jestli v takovém případě bude či nebude vinen jeho vraždou? Takové výroky ze strany předního polského moralisty nelze chápat jinak než jako blasfemii vůči katolické morální nauce.

A vraťme se z cestování po Evropě k nám. Pan profesor M. C. Putna, jenž se vydává za katolíka a je našimi hierarchy za něj skutečně považován, tlumočí urážlivé dílo „Corpus Christi“, představující Krista jako homosexuála v sodomském vztahu s Jidášem. Toto Putna prezentuje jako „vrchol umění“ – a naši páni na biskupstvích mlčí, ačkoliv katoličtí věřící by si zasloužili alespoň jasné odsuzující slovo, když ne přímo soudní žalobu. Tato sprostá rouhačská blasfemie vychází přímo z našich řad a našeho středu, ne od vnějších nepřátel – a to je to nejtragičtější. Pane, jak dlouho ještě?

Radomír Malý

To, jak Řím „zatočil“ s Františkány Neposkvrněné, je známo. Zdá se, že tento postup se stal nyní standardním. V USA končí svou činnost tradiční katolická škola ve Forth Worth (stát Texas). Jmenuje se Fischer More College a již léta působí pod patronací zdejšího biskupství. Celebruje pouze tradiční liturgii, rovněž tak výuka je ryze tradiční, autenticky katolická.

K likvidaci tohoto ústavu si biskup Michael Olson posloužil toutéž taktikou, jak to učinil Řím v případě Františkánů Neposkvrněné. Když se nemůže nic vytknout, využije se stížnosti nepatrné menšiny osob z řad samotného subjektu, nejspíš získaných nějakými vedlejšími machinacemi – a pak už je zcela vedlejší, že většina tuto nespokojenost nesdílí. V případě zmíněné koleje si stěžoval bývalý člen jejího vedení Taylor Marshall, jenž obvinil stávajícího prezidenta koleje Michaela Kinga, že tradiční liturgii, která se tam slouží, „politizuje“. Tato „politizace“ měla podle něj spočívat v tom, že prý touto „mimořádností“ vedení koleje na sebe upozorňuje. Biskupovi stačila tato jediná stížnost, aby tradiční liturgii v koleji zakázal. Prezident King se ovšem nevzdal a podal odvolání ke komisi Ecclesia Dei do Říma s poukazem na Summorum Pontificum Benedikta XVI.

Je zřejmé, že zde neexistuje jediný argument, kvůli němuž by kolej svůj spor mohla prohrát. Vyjádření komise Ecclesia Dei, pokud existuje právo a zdravý rozum, nemůže být jiné než pozitivní ve prospěch koleje. Jenže ouha! Biskup Olson si toho byl vědom a proto nenechal záležitost dojít až tak daleko. Nechal provést v koleji revizi a vytkl Kingovi „neodbornost při zacházení s penězi“. Oznámil, že kolej ruší pro nedostatek peněz. To je ovšem záminka, neboť kolej vždycky žila z příležitostných milodarů, financemi nikdy neoplývala a přežívala vždycky rok od roku. Tentokrát na darech měla shromážděny prostředky na jeden a půl roku dopředu, nebyl zde žádný mimořádný a neobvyklý stav. Inu, kdo chce psa bít…

Podle katholisches.info 10.6.2014.

Bože, chválíme tebe…

Svatý, svatý, svatý, Hospodin Bůh zástupů!

P. Konrád M. Kubeš T. J.

Sousoší na Sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci (1716 – 1754)

Závěr, koruna a pečeť první části, portál druhé části liturgického roku, mohutné a vznešené Te Deum na poděkování za všecka tajemství, o kterých jsme dotud rozjímali a kterými vykonáno dílo naší spásy.

A) Vzpomeňme na bělosobotní obřad. Za branou chrámovou posvěcen oheň, věřící lid se ubírá v průvodu do kostela, nesen triangl, trojramenná svíce, jáhen rozsvěcuje jedno rameno za druhým, zpívaje při tom slova z »Lumen Christi — světlo Kristovo…« První rameno rozsvíceno u samých dveří, druhé asi uprostřed chrámu, třetí vpředu u oltáře… Co znamená ten obřad? Že ne hned od počátku, nýbrž ponenáhlu bylo tajemství trojjediného Boha lidstvu zjevováno. Starý Zákon věděl jen, že jest jeden Bůh. Vtělený Syn Boží se prohlašoval za jednorozeného Syna nebeského Otce; teprve při poslední večeři mluvil o třetí božské osobě, o Duchu Utěšiteli, a konečně, než vstoupil na nebesa, uložil učedníkům: »Jdouce do celého světa, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.« (Mt 28, 19) Zde jsou po prvé všecky tři božské osoby jmenovány pospolu, odezíráme-li od zjevení, kterého se dostalo nejbl. Panně: »Duch sv. sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe, a protož, co z tebe svatého se zrodí, slouti bude Syn Boží.« (Lk 1, 35)

Světlo Kristovo… Ponenáhlu zářilo a rozlévalo se v svět. O vánocích jsme rozjímali o lásce Otce, jenž lidstvu Syna poslal; o velikonocích jsme viděli lásku Syna, jenž se za nás Otci obětoval; o letnicích se nám ukázala láska Ducha sv., jenž na nás sestoupil s bohatstvím svých darů. Teď teprve, osvíceno Duchem pravdy, jest lidstvo uschopněno, aby mu bylo toto nevystihlé tajemství zjeveno, teď jest mu od apoštolů hlásáno; proto se v liturgii jeho památka slaví právě tuto neděli. Dante, skladatel velebásně Božská komedie, prochází peklem, očistcem a nebem, sférami andělů a svatých, a teprve na konci své alegorické pouti, s duší veskrze očištěnou, jest uschopněn nahlédnout do hlubin nevystihlého božství, do hlubin tajemství trojjediného Boha, a v těch hlubinách vidí a chápe všecka tajemství, všecku moudrost, všecku krásu, rozsetou po celém vesmíru. Podobně vede církev i nás, očištěné velkonočními svátostmi, k úvaze o tomto tajemství všech tajemství, pohlíží do jeho hlubin a volá v epištole slovy apoštola národů: »Ó hlubokosti bohatství moudrosti a vědění Božího! Jak nevyzpytatelné jsou úradky jeho, jak nevystihlé cesty jeho! Neboť z něho a skrze něho a pro něho jest všecko, jemu buď sláva na věky!« (Ř 11, 33 n) Věky věků chválená Trojice buď blažená…

B) Trojjediný Bůh, tajemství nade všecka tajemství, první a základní, největší a nejhlubší, nevyzpytatelné samým andělům. Člověk, ponechán přirozenému světlu svého rozumu, nebyl nikdo s to je poznat, a když mu bylo zjeveno, není a nebude nikdy s to je plně pochopit. Za prvé: Není s to bez zvláštního zjevení je poznat, t. j. o něm zvědět. Na to, že jest jeden Bůh, Stvořitel všeho, může lidský rozum přijít. Jak? Pozorováním tvorstva. Věci stvořené jsou cesta a žebř, po kterém se může rozum vyšinout k poznání toho, z jehož rukou vše vyšlo. Jenže navenek působí všecky tři božské osoby spolu, celá nejsv. Trojice společně svět stvořila. Proto může člověk z věcí stvořených poznat Tvůrce, jediného Boha, jako z obrazu mistra. Kdyby se mistři o práci dělili, jako na př. při stavbě chrámu, poznal by: »Toto pochází od architekta, toto od malíře, toto od sochaře… Od jednoho stavba, od druhého malby, od třetího sochy.« Ale pracují-li společně, na př. tím způsobem, že jeden plán v mysli pojme, druhý jej vypracuje a třetí jej provádí, nepřijde pozorovatel stavby na to, že byli tři, není-li mu to od někoho z nich sděleno, protože všecko mohl provést jediný. Čteš-li výnos a na něm podpis »Městská rada«, nepoznáš, kolik jich v radě jest; to by ti musil někdo povědět (»zjevit«), nebo bys do rady musil vejít.

Za druhé: Když byl Člověk o tomto tajemství poučen, nikdy ho nepochopí. »Moudrost, kterou cherub skví se, před tajemstvím tímto tmí se… Hloubky Boží není míra, jejího dne nedozírá archandělů bystrý um…« Tvůrce nám ve své blahosklonnosti jako svým dítkám a přátelům zjevil: »Jest sice jeden Bůh, ale ve třech osobách. Jedna přirozenost, tři osoby. Otec jest od věčnosti, nepochází od nikoho. Syn jest od věčnosti z Otce zplozen, Duch sv. od věčnosti z Otce i Syna vychází. Žádná osoba není dříve nebo později, žádná větší nebo menší, všecky sobě naprosto rovné.« Jak to pochopit? Pochopit to nemůže žádný stvořený duch. Jen v obrazech si můžeme toto nevystihlé tajemství poněkud znázornit. Syn od Otce zplozen… Snad nebude nikdo tak pošetilý a nebude myslit na tělesné zplození! Syn, neboli, jak sv. Jan praví, Slovo… Otec poznává dokonale sám sebe; toto jeho sebepoznání není však přechodná myšlenka jako u nás, nýbrž podstatný obraz jemu veskrz rovný — druhá božská osoba, Slovo, Myšlenka!

Mysli si, že stojíš před jasným zrcadlem. Vidíš v něm svou podobu, a to docela věrnou a úplnou. Kdyby ten obraz byl podstatný a živý, byl by tobě zcela roven, byl by tvé druhé já. Řecká báje vypravuje o jinochovi jménem Narkissos; toužil neustále po své sestře, dvojčátku, která mu byla úplně podobná; hledíval na vodní hladinu, pozoroval v ní vlastní obraz, a ve svém obraze takřka viděl a miloval svou sestru. Kdyby ten jinochův obraz byl živý a schopen poznání i lásky, kdyby z obou vycházelo záření, projev jejich vzájemné lásky, bylo by naše přirovnání ještě dokonalejší. Otec a Syn se vzájemně poznávají a milují, a jejích láska taktéž není přechodný úkon, nýbrž třetí božská osoba, jim docela rovná. Otec, zdroj… Syn neboli Slovo, osobní sebepoznání Otce, obraz a Moudrost věčného Otce. Duch sv., láska obou. Mají však společně jednu činnost, jedno chtění, jedno poznávání všech věcí možných i skutečných, minulých, přítomných i budoucích. »Jedno bytí, jedna činnost, jedno chtění, jedna znalost, všecko v Trojcí jedno jest; stejná moc i panování, stejné světa spravování, v Trojjednom vše stejno jest…« Uvedená báje nám opět poněkud toto tajemství osvětlí. Kdyby onen Narkissův obraz, toto jeho druhé já, byl živý a všude ho provázel, pak by jeden viděl to, co druhý, konal by to, co druhý, byl by tam, kde druhý, chtěl by totéž, co druhý… Sobě docela rovni, vespolek nerozlučně a nerozdílně spojeni; ono záření lásky by bylo pouto, které by je navzájem ustavičně spojovalo. Slabý, nedokonalý, nedostatečný obraz… »Otec slunce, Syn je světlo, svatý Duch jest žáru teplo, tři osoby, jeden Bůh; to však pouhé podobenství — osob svatých důstojenství nepochopí lidský rozum.« Ani andělský! Ba ani ta, která vtělené druhé osobě dala život!

Všecky osoby převelebné Trojice mají však i jednu jedinou společnou bytnost neboli podstatu (přirozenost). Viz plamen, světlo a teplo! Tyto tři děje jsou jiný obraz našeho tajemství. Který z nich jest dřívější? Všecky najednou! Z plamene vychází světlo, obraz božské Moudrosti (Syna), a teplo, obraz božské Lásky (Ducha sv.), nerozdílně a neodděleně. Selže však přirovnání s lidskou rodinou. Otec, matka, takřka druhé otcovo já, a dítko, plod jejich lásky, jejich společné »já«. Tito tři mají lidskou přirozenost. Co jest přirozenost? To, co činí člověka člověkem a co ho rozlišuje ode všeho, co člověkem není, tedy od anděla, od živočichů atd. Co jest osoba? Rozumem obdařená bytost, která existuje sama pro sebe. V uvedeném přirovnání máš v rodině tři různé osoby, každá má lidskou přirozenost, jenže každá ji má také pro sebe, nesdílejí se všecky o jednu a tutéž společnou!

C) Právě jsi slyšel, že všecky tři božské osoby působí navenek společně. Proč ale říkáme, že Otec svět stvořil, Syn že lidstvo vykoupil, Duch sv. že nás posvěcuje? Abychom poněkud chápali rozdílnost božských osob! Proto přivlastňujeme jednotlivým některá díla, přiměřeně jejich osobním vlastnostem. Otec jest zdroj ostatních osob, sám však nevychází ze žádné; proto se mu připisuje dílo stvoření, jako by z jeho tvůrčích rukou vyšly i všecky věci stvořené, tak jako z něho vychází Syn a Duch sv. — rozumí se samo sebou, že stvoření jest naprosto rozdílné od tohoto vycházení. Nadto se Otci připisuje moc (všemohoucnost… »Věřím v Boha, Otce všemohoucího…«), poněvadž moc se projevuje zvláště ve stvoření světa. »Budiž světlo« a bylo světlo! »Promluvil, a vše učiněno bylo; rozkázal, a vše stvořeno bylo.« (Ž 32, 6-11) »Dal příkaz, a nebude přestoupen.« (Ž 148, 6) Duch sv. jest osobní láska a spojení Otce a Syna; proto se mu přivlastňují díla, která člověka s Bohem pojí a která jsou projevem jeho lásky, na příklad vtělení Syna Božího (»jenž byl počat působením Ducha sv. z Marie Panny«), ospravedlnění hříšníka a vše, co s ním souvisí; spasitelná vnuknutí, milosti pomáhající, působnost ve sv. svátostech, vlití milosti posvěcující. Proto se modlíme za osvícení Ducha svatého, proto podle sv. Pavla říkáme, že hříchem jest Duch sv. z duše vypuzován, že omilostněná duše jest chrámem Ducha sv.

Mluvíme-li o Synu Božím, třeba dát pozor. Tajemství vtělení jest opak tajemství nejsv. Trojice; v ní jsou tři osoby a jedna přirozenost, kdežto ve vtěleném Synu Božím jedna osoba (druhá božská) a dvě přirozenosti, božská a lidská. Co konal Syn Boží ve své lidské přirozenosti, to jest vlastní jen jemu, tedy jen druhé božské osobě, nikoli všem společné! Jen on se stal člověkem a narodil, jen on má lidské tělo a duši, jen on za nás trpěl a umřel, jen on nám zasloužil odpuštění a nás vykoupil, ačkoli úradek vykoupení pojala a člověka na milost přijala celá nejsv. Trojice; jen on vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa, jen on má Matku. Protože však jest Bůh a člověk v jedné osobě, právem mluvíme o Matce Boží, právem se mu klaníme, a to i v Eucharistii, kteráž jest svátostí jeho těla a krve. Bůh jest všudypřítomný, ne však Kristus Pán jakožto člověk!

D) Víra v tajemství nejsv. Trojice jest vyjádřena celou bohoslužbou katolické církve a veskrze jí proniká. Za členy církve a za dítky věčného Otce jsme byli přijati, k účasti na milostech a dědictví Kristově jsme byli připuštěni, jedním slovem: byli jsme pokřtěni »ve jméno« Otce i Syna i Ducha sv. »Křtěte ve jméno…« Vtiskujíce jim jméno neboli pečeť nejsv. Trojice! Znamení kříže jest vyznání víry v tajemství nejsvětější Trojice jakož i v tajemství vtělení a vykoupení. U oltáře začíná kněz přesvatý úkon ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, a věřící spolu s ním. Když přijímáš rozhřešení, zavadí snad někdy o tvůj sluch slova: »Já tě rozhřešuji ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.« Démonům poroučí církev ve jménu tří božských osob, všecky žalmy a zpěvy v kněžských hodinkách končí doxologií, oslavou tří božských osob: »Sláva Otci i Synu i Duchu sv.« Litanie začínají vzýváním nerozdílné Trojice Boží a končí trojím vzýváním Beránka Božího. Po přijetí posledního pomazání budeš slyšet, jak tě kněz provází na věčnost slovy: »Putuj, ó duše křesťanská, na onen svět ve jménu Otce, který tě stvořil, ve jménu Syna, který tě vykoupil, ve jménu Ducha sv., který ti na křtu sv. dán byl.« Mše sv., oběť, smí být přinášena jedině trojjedinému Bohu, při Gloria jest oslavován Trojjediný, modlitby při mši sv. jsou řízeny k Otci skrze Syna, jenž s ním kraluje ve spojení a jednotě Ducha sv. po všecky věky věků, a Kredo jest vyznání víry ve tři božské osoby. Číslo tři se stalo posvátným, ne z pověrčivosti, nýbrž abychom vyjádřili úctu k nejsv. Trojici. Proto v liturgii trojí žehnání, trojí vzývání, na paramentech tři kříže, v hodinkách tři žalmy, tři lodi chrámové…

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého začínávají věřící skoro všecky své soukromé modlitby, mnohdy i své každodenní práce a zvláště každý důležitější podnik. Naši otcové psávali v záhlaví právních listin, ať šlo o fundaci, testament, svatební nebo kupní smlouvu nebo očkoli jiného, téměř bez výjimky slova: »Ve jménu nejsv. Trojice, Otce, Syna i Ducha svatého.« Základní kámen posvěcen a do země zapuštěn, první hřeb do praporu zatlučen, práh nového domu nebo domova překročen, první krok do života učiněn, narozené dítko přivítáno a zesnulý na poslední cestě provázen vždycky ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Kdykoli se náš český věřící lid žehná znamením spásy, skoro vždy přitom vysloví jména osob nejsvětější převelebné Trojice; svatý kříž, křesťanský pozdrav: »Pochválen buď Ježíš Kristus«, a úctyhodná slova: »Ve jménu Otce…« se stala známkou, po které se věřící poznají, byť šli kraj světa, a po které nás poznají i nevěřící nepřátelé. Nás, katolické křesťany, nikdy ty, kteří se od jednoty s pravou církví Kristovou odtrhli.

E) A až jednou přejdeme v církev vítěznou? Podstata blaženosti nebešťanů záleží v patření na tvář Boží, t. j. v tom, že vidí a poznávají trojjediného Boha tak, jak jest. Nikoli v obraze nebo v zrcadle, nýbrž přímo. Po celou věčnost budou se nořit v hlubiny božské krásy, a celá věčnost nestačí, aby je dokonale vyčerpali, aby Boha dokonale poznali. »Králi věků Hospodinu pějí voje cherubínů, kolem trůnu stojíce; serafínů srdce hoří, v světlo tvé se stále noří, ó blažená Trojice!« Tam přestane víra, protože budeme Boha vidět, přestane i naděje, protože budeme Boha mít; jen láska zůstane, a v lásce k němu se budou předstihovat všichni občané nebeského Sionu. Tam se přestaneme modlit Otče náš, protože nebude, zač bychom pro sebe prosili; tam se nebudeme modlit Věřím v Boha, protože nebudeme věřit, nýbrž vidět; tam nebudeme prosit »Anděle Boží, strážce můj«, tam nebude slyšet zpěv litanií »Smiluj se nad námi« nebo »Oroduj za nás«, pominou i modlitby »Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné… K tobě voláme, vyhnaní synové Evy… Pod ochranu tvou se utíkáme…« Nebudeme prosit »Buď vůle tvá«, protože tam bude jeho vůle plněna ode všech, všude a ve všem; nebudeme odprošovat Srdce Páně za urážky a svatokrádeže, kterými jest nyní skličováno… Většinu žalmů stihne týž osud; tam ustane zpěv: »Smiluj se nade mnou, ó Bože…« Jen žalmy díků a chvály budeme pěti i tam, a ještě jedna modlitba zůstane, celá, celičká, beze změny, jak jsme se ji na zemi modlívali, ta se bude věčně rozléhat prostorami nebes, tu se budou s námi moci modlit i andělé, a to bude kratičká modlitba církve Kristovy: »Sláva Otci i Synu i Duchu svátému, jakož byla na počátku i nyní i vždycky i na věky věkův. Amen.«

F) Nečekáš nakonec zasvěcení nejsv. Trojici? Prohledej svou modlicí knížku! Nevím, zda tam takovou modlitbu najdeš. Proč? Poněvadž náš křestní slib jest nejsvětější a největší zasvěcení, jaké se dá myslit a jaké jsme kdy složili. Jím jsme se navždy zasvětili trojjedinému Bohu. Ona chvíle v tiché, osamělé a prosté křestní kapli jest neskonale vznešenější než zasvěcení řeholníka slavnými sliby v naplněném kostele, před oltářem zářícím jasem nesčetných svic, u přítomnosti opata nebo biskupa; jest vznešenější než zasvěcení sodála Královně nebes, byť ovíváno nadšenými zpěvy v kapli, tonoucí v záplavě světel a květů; jest vznešenější než papežská korunovace před nepřehlednými jásajícími davy ve svatopetrské basilice, vznešenější než samo kněžské nebo biskupské svěcení, vznešenější než zasvěcení Božskému Srdci Páně, vykonané naším jménem samým papežem, obklopeným kardinály a preláty celé církve. Křestní slib jest zasvěcení nejvznešenější, neodvolatelné, jehož svědectvím jest nesmazatelná pečeť, vtisknutá v naši duši, nikoli podpis na sodálském diplomu. Kdybychom nepatřili Bohu stvořením, patřili bychom mu svým křestním slibem; stvořením jsme se stali jeho služebníky — křest nám dal něco netušeně vznešenějšího a většího, křtem jsme se stali jeho dítkami. Vzpomeň na to, až budeš dnes slyšet v evangeliu slova: »Jdouce do celého světa…« Věřící jsou naplněni rozhořčením a odporem, vidí-li hřešit kněze; od toho, kdo se mimořádným způsobem zasvětil službě Boží, čekají větší dokonalost než od obyčejných věřících. Stejným právem požaduje Pán větší dokonalost od nás než od pohanů, kteří se neodřekli skutků satanových tak slavně jako kdysi my.