Jeho spravedlnost.
Giovanni Sandigliano
Duch svatý pronesl jediným slovem nejvznešenější chvalozpěv na našeho sv. patriarchu. Evangelium mluví o zkoušce, jíž chtěl Bůh podrobiti sv. Josefa, když uzřel na nejsv. Panně nepochybné známky mateřství. Podle zákona byl by měl ji udati jako cizoložnici a měl by ji propustiti, jak to ukládal přísný zákoník Mojžíšův. Nečiní tak. Proč? Nestává se tak spoluviníkem Mariiným? Když sv. Josef zákon nezachoval, zdaž jej tím neporušil? Všimněme si, jaký důvod uvádí Duch svatý pro toto jednání sv. Patriarchy: »Josef pak, muž její, jsa spravedlivý a nechtěje postaviti ji na odiv« — — — (Mat. 1, 19.) Tato slova obsahují nejkrásnější chválu, jakou možno napsati o sv. Josefu: Jsa spravedlivý! … Sv. Josef je muž spravedlivý způsobem vynikajícím. Co to znamená »muž spravedlivý«? Sv. Tomáš dí, že spravedlnost není tak zvláštní ctností jako spíše souhrnem ctností, obsahujeť všechny ctnosti najednou. Pravíme-li tedy, že sv. Josef je muž spravedlivý, tvrdíme tím, že vyniká všemi ctnostmi. Litanie k sv. Patriarchovi, opírajíc se o zmíněná slova evangelia, má tuto prosbu: Josefe nejspravedlivější, oroduj za nás! Ačkoliv má prosba církve sv. své odůvodnění v neomylném slově evangelia, všimněme si přece, jak souhlasí s pravdou. Sv. Tomáš učí, že spravedlnost je ctnost, která nás pobízí plniti všecky naše povinnosti k Bohu, k bližnímu a k nám samým… Podle těchto tří částí zkoumejme ctnost spravedlnosti, jak ji osvědčoval sv. Josef. Práce ta může nám poskytnouti vznešené a prospěšné poučení.
I. Povinnosti k Bohu. — 1. Když je řec o povinnostech, nemožno si odmysliti Boha, nýbrž musíme začíti právě jím. Bůh, náš Stvořitel a náš Otec, neponechal nás nám samým, nezůstal lhostejný k tomu, ctíme-li ho nebo nectíme, pamatujem-li na něho nebo zapomínáme. Nejednal s námi jako s věcí pro něho bezvýznamnou. Co je to desatero? Je to zjevení vůle Boží pro nás. Deset těchto vět obsahuje souhrn povinností, jež nás k němu poutají. Jest ovšem pravda, i kdyby Bůh nebyl napsal na kamenných deskách svůj zákon, že by byl stejně platil, poněvadž jej již vepsal do našeho srdce. Cítil však potřebu napsati jej na desky z kamene, když hřích byl takřka vyhladil jeho stopy ve svědomí lidském. A tak čtete tu i tam stručný obsah svých povinností k Bohu. Milovati Boha, sloužiti Bohu, ctíti Boha: Bůh je stvořitelem, proto jej musíme ctíti; Bůh je naším vlastníkem a pánem, proto mu musíme sloužiti; Bůh je též naším otcem, proto jej musíme milovati. Takto musíme uznati jeho důstojnost a jeho svrchovanou vládu nad stvořením a vzdávati mu poctu, které od nás žádá.
2. Sv. Josef byl muž spravedlivý. Že vyplnil dokonale své povinnosti k Bohu, o tom nemůžeme ani v nejmenším pochybovati. Kdo může vysloviti, jak jej miloval? Máme dva důkazy této lásky. Přijímá odevzdaně a bez nářků ustanovení jeho vůle, i když se snad zdají krutými pro slabou přirozenost. Evangelium nesvědčí ani o stínu jeho váhavosti, když přijímal nebo plnil rozkazy andělovy, když na př. bylo mu uloženo prchnouti a uchýliti se do bezpečí v Egyptě. A druhý důkaz: Přesně plní příkaz zákona Mojžíšova a nezpěčuje se choditi rok co rok do chrámu, vykonati tam všechny předepsané náboženské úkony a vrací se teprve po uplynutí svátků. Po nejsvětější Panně, která milovala Boha více než všichni andělé nebeští, nebylo tvora, jenž by byl věrněji plnil své povinnosti k Otci všeho tvorstva nežli sv. Josef.
3. Heslo, jež bývá slyšet za našich dob: »Ni Dieu ni maître«. »Ani Boha, ani pána neuznáváme«, je heslo nesmyslné. Jednou větou nelze rozbíti svazky, poutající člověka k Bohu. Vzpomeňme, že jest a platí desatero, před nímž je třeba bezpodmínečně se skloniti! »Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu jediné poctu božskou vzdávati.« (Mat. 4, 10.) Jsme sice svobodni, ale naše svoboda nemůže býti bezmezná. Syn musí poslouchati vlastního otce. My jsme tvorové Boží, jsme synové Boží. Musíme ctíti Boha a zachovávati jeho zákon; musíme jej ctíti takovým způsobem, jak nám to ukládá. Jak plní dnes lidé tyto povinnosti? Modlitba je povinnost, náboženské úkony, mše sv., svěcení nedělí a svátků jsou rovněž povinnosti. Jak žalostnou podívanou skýtají dítky nebeského Otce! Šlapou všechna práva a především práva Boží. Vězme však, že ne beztrestně! Nejděme dále touto cestou, nechceme-li se dožíti ještě horších věcí.
II. Povinnosti k bližnímu. — 1. Máme-li býti spravedlivi jako sv. Josef, musíme zachovávati ještě druhou řadu povinností. Na světě nejsme sami, žijeme ve společnosti. Jsou tu jiní lidé jako my, s nimiž nás poutají vztahy, jimž se nemožno vyhnouti a jež nemožno žádným způsobem zrušiti. Společnost není vynálezem člověka, jak blouznilo tolik nevěreckých myslitelů, nýbrž jest právem a požadavkem přirozenosti. Život ve společnosti přináší zároveň množství vztahů k těm, s nimiž žijeme. Říkáme jim povinnosti sociální nebo povinnosti k bližnímu.
Ani ti, kdož popírají povinnosti člověka k Bohu, nemohou popříti povinnosti k bližnímu, nechtějí-li býti vyhoštěni z každé lidské společnosti. Zdůrazňujeme právě tento bod, jelikož filosofie pohanské anebo pohanstvím zbarvené, jež zapálily plameny revolucí, mluvily vždy o právech člověka, nemluvily však nikdy o jeho povinnostech aneb jen stěží se jich dotkly. Křesťanská víra však slavně hlásá tyto povinnosti, zhušťujíc je v slova evangelia: »Milovati budeš bližního svého.« (Mar. 12, 31.)
2. Náš sv. patriarcha, jak je nám vzorem lásky k Bohu, tak nám dává též veliký příklad lásky k bližnímu. Když poznal plán Boží Prozřetelnosti, vykoupiti člověka obětí Ježíše Krista, vstoupil sám do kruhu těchto myšlenek Božích a nabídl svůj život a své práce Bohu, aby tak spolu účinkoval v provádění láskyplného plánu vykoupení lidstva.
Tato věc je velmi důležitá. Ukazuje nám dobrotu Josefovu. Za své vykoupení ovšem děkujeme krvi Ježíše Krista a lásce Mariině, která je pravou spoluvykupitelkou lidského pokolení. Nicméně i sv. Josef měl, byť ne nutně — jistý úkol v tomto díle. Živil Beránka obětního. Ježíš rostl prací jeho rukou. Jedna myšlenka vedla nepochybně Josefa při všem, co činil pro Ježíše, myšlenka, že pomáhá prováděti snahy, pro něž přišel Vykupitel na svět. Dokazujeme-li lásku svatých k bližním, připomínáme v jejich životopisech jejich skutky, jejich oběti, jejich lidumilnou činnost. O sv. Josefu nemůžeme sice uvésti takových jednotlivostí, ale on miloval v Ježíši všechny lidi a pracoval pro spásu všech.
3. Ať jest jakékoliv naše postavení, náš stav, náš věk, vždy máme určité povinnosti. Jak v nízkém, tak ve vysokém postavení jsou povinnosti k vlastním bratřím. Těmto povinnostem, vyjádřeným v slově »Láska«, nemůžeme nikterak uniknouti. Velicí mají k malým povinnost dobrého příkladu a pomoci; poddaní k svým představeným mají povinnost úcty a poslušnosti. Bohatí jsou chudým povinni dobročinností podle své možnosti, chudí mají k bohatým povinnost úcty, uznalosti a vděčnosti. Ostatně každý zná své vlastní povinnosti. Jak málo však je dnes smyslu pro povinnost, pro její plnění. U velikých je viděti pohoršení, u malých vzpouru; u bohatých ukrutnost, u chudých nespokojenost. Kéž aspoň katolíci splní dokonale všechny povinnosti k bližním.
III. Povinnosti k sobě. — 1. Třetí řadu povinností má člověk k sobě samému. Máme opravdu takové povinnosti sami k sobě? Ano, jsou tyto povinnosti. Člověk má splniti svým životem určitý úkol. Není tu toliko sám pro sebe, pro své nižší já. Pryč se sobectvím, jež nám ukazuje jen nás samy a naše přirozené choutky. Člověk, bytost schopná zdokonalení, má povinnosti k sobě samému. Těmto povinnostem činí zadost, když se lepší den ze dne, když se snaží splniti úkol, vytčený mu v tomto životě. Je třeba zdůrazňovati právě tyto povinnosti, poněvadž lenost ubíjí tolik lidí a činí z nich bytosti neplodné a neužitečné. Tato neplodnost je pro jednotlivce osudná.
Přijal hřivny a musí z nich těžiti, chce-li si zasloužiti odměnu, nechce-li býti zavržen. Jako by nevykonal své povinnosti, kdo by nechal ležeti ladem své pole, tak se zpronevěřuje své povinnosti, kdo nechá zaháleti svého ducha, kdo se nesnaží o pokrok v ctnosti. Takový ztrne, až vyzve ho věcný Soudce: Vydej počet ze své správy! (Luk 16, 2.)
2. Jak pochopil tuto povinnost slavný patriarcha sv. Josef? Není pochyby, že přijal od Pána míru mimořádných milostí, neobyčejné prostředky pro dosažení vrcholů svatosti. Byl vskutku dělníkem, jenž přijal od Pána největší počet hřiven. A kdo může odhadnouti, jak pracoval, aby je co nejvýnosněji zužitkoval? Písmo sv. dí, že člověk spravedlivý stoupá po cestě ctnosti jako slunce. »Jako slunce skvoucí — tak on skvěl se v chrámě Božím.« (Sirach 50, 7.) Slunce začne ozařovati nejvyšší hory, pak stoupá výš a výše na nebeské báni, rozlévá proudy paprsků žhavějších a žhavějších, až o polednách stápí celou zemi v moři světla a tepla. »Jako zora jest, jež vychází a roste až do dne bílého.« (Přísl. 4,18.) Sv. Josef byl tímto obdivuhodným, stále rostoucím sluncem. Jaké paprsky ctnosti vyzařoval! Nevíme ani, kterou z nich více chváliti, tak jsou všechny vynikající.
3. Křesťanský život tedy není životem nečinnosti, není životem mrtvých! Je to život plodné práce v obnově ducha, ve vzestupu duše, ve zdokonalování, k němuž máme spěti. Nikdo z nás není dokonalý, ba není ani dostatečně dobrý a ctnostný. Sv. Bernard říkával svým mnichům: Když někdo říká: Já již mám dost a nebažím již po vyšších věcech, ten je ztracen. Musíme zápasiti, abychom se stali lepšími. Musíme jednati jako sv. Josef. Kterýsi dávný malíř stanovil si takto svůj program: »Nulla dies sine linea.« — »Ani jeden den bez nějakého pokroku v umění.« Ctnost se podobá chrámu, na nějž musíme den co den donášeti svůj kámen a nikdy neumdlévati. »Ubi dixisti: sufficit, periisti.« — »Jakmile jsi řekl: Již dost, jsi ztracen.« Chraň se proto nečinnosti! Podle vzoru sv. Josefa pracuj vždy více, vždy lépe!
Giovanni Sandigliano: Jděte k Josefovi! Praha. 1935.
Pokračování za týden.
Aktuálně >